31.8. - Nejsem připravená. Nejsem.

Sklep (aneb Růžové slunce)

17. března 2016 v 20:53 | Norrora |  Literárno
Sklep
Nemám ráda postapokalyptické povídky, ve kterých jsou věci popsány nereálně. Upřímně, je to jeden z populárních žánrů, spojený se spoustou klišé.
Hádejte, co jsem právě napsala!
Ano, správně.
Přesně tohle.
Nemám podklady k účinkům radiace, velikost atomové bomby se mi nechtělo počítat a tak dále. Není to lenost. Zapomněla jsem zmínit pár detailů, jako třeba wi-fi router fungující na baterii a tak dále, takže cokoliv dodatečně vysvětlím.
(Vím, že to není správný přístup, ale chci dát najevo, že to mám přeci jen trošku promyšlené... :D)
Jenom na jednu otázku stále neznám odpověď.
Proč jsem to sakra napsala?

"Matka s dcerou. Atomový výbuch. A jejich sklep, jediné bezpečné útočiště v radiací zamořené zemi..."


Toho dne se mojí dceři splnil její sen, vidět růžové slunce.
Stalo se to cestou ze školky. Nadšeně mi vyprávěla o kamarádkách, chvílemi až tak překotně, že jsem jí vůbec nerozuměla. Měla jsem jiné starosti. Večerní televizní zpravodajství věčně hrozilo válkou a můj šéf vyhazovem. Stydím se, že mi tehdy to druhé připadalo jako horší alternativa.
Nejprve jsme zaslechly jenom svištění. Instinktivně jsem přitáhla Julianu k sobě, připravena ji chránit vlastním tělem.
Potom přišla ta rána. V dálce se zvednul sloup prachu a valil se výše, než jsem si kdy dříve dokázala představit. Odvrátila jsem zrak.
"Houbička?" okomentovala to Juli nevinným hláskem. Zatahala mě za rukáv. "Mami, houbička?"
Vzhlédla jsem. Zvířený prach skutečně připomínal obrovitý hřib. Země se chvěla a rozléhal se hřmot, děsivé zvuky se mísily s lidským křikem. Přesně takhle zněly naše startující rakety, když se pyšně předváděly v televizi. Možná vypukne ještě horší peklo a ulice je to poslední místo, kde bych chtěla v takovou chvíli stát. Chytila jsem Juli za ruku a rozběhly jsme se domů.
Všechno ve mně řvalo, ať utíkám rychleji, ale musela jsem brát ohled na Julianu. Holčička klopýtala za mnou. Konečně jsme se dostaly mezi rodinné domky. Všichni obyvatelé byli už určitě zalezlí ve sklepích a modlili se. Přesně to jsem měla v plánu i já. Rozrazila jsem branku a hrábla do kapsy pro klíče. Kdyby mi při běhu vypadly z kapsy, byla by to naše smrt.
Třesoucíma se rukama jsem konečně našla ten správný klíč.
"Mami, hele, slunce." Otočila jsem se a uviděla to. Část oblohy byla zatemněná prachem. Slunce připomínalo krvavou kouli - s trochou fantazie, které měla Juli dostatek, mohlo vypadat růžově. Na jejích obrázcích to ale nikdy nepůsobilo tak děsivým dojmem. Děti nekreslí hrůzy války.
Rychle jsem odemkla a nechala Juli běžet přede mnou. "Do sklepa!" zavelela jsem.
"Ale mami, tam nesmím," namítla.
"Běž!" Asi se lekla, podstatné bylo, že konečně poslechla. Nepotřebovala jsem, aby se mi motala pod nohama. Vyndala jsem z ledničky balíčky, které jsem přepravila před pár dny po jednom naléhavém hlášení, kdy se zdálo, že konflikt je na spadnutí. Strčila jsem si za pásek dva kuchyňské nože, do igelitky hodila balíčky a dvě lahve s pitím. Cestou ke sklepu jsem popadla ještě baterku. Sice tam dole máme žárovku, ale s dodávkami proudu to v blízké budoucnosti zřejmě tak žhavé nebude.
Juli na mě čekala u dveří. Vrazila jsem jí do ruky tašku a baterku. "Čekej na mě dole."
Druhé kolečko po domě bylo sice delší, zato nám ty věci mohly zachránit život. Notebook, další telefon, náhradní zdroje. Svazek propisek a papíry na zabavení Juli. MP3 a starý telefon. Jen tak tak jsem to všechno pobrala do náručí. Dveře do sklepa jsem si otevřela nohou a pomalu jsem sestupovala dolů po schodech.
Přicházela ta nejtěžší část. Čekat.

Po pár dnech se konečně podařilo nahodit proud. Elektřina nefungovala už od té bomby. Ano, asi dvacet kilometrů od našeho města byla shozena nukleární bomba. Pak tři další, ale na druhém konci země.
Tušila jsem to. Atomový hřib, předešlé výhrůžky, moje kůže. Červenala se, loupala se a svědila. To samé i u Juli. Radiace na ni účinkovala ještě rychleji. Hlavně, ať to peklo přežije. K Bohu jsem se nikdy doopravdy nemodlila, ale tentokrát jsem ho prosila, aby zasáhnul.

Akutní nebezpečí prý už pominulo. Nevěřím tomu. Za zdmi slyším vytí motorů, svištění rychlých poslů smrti. Země se sice netřese pod mohutnými těly dopadajících bomb, ale vše se lehoučce chvěje, jako by se radiace vpíjela dovnitř, postupujíc skrze vrstvy omítky a betonu. Internetová televize má aspoň v jedné věci pravdu: obyvatelé okolí míst dopadu musí vyčkat do příjezdu záchranných jednotek. Prý to bude trvat méně než týden, protože je zapotřebí pomoci i v ostatních oblastech. Nesmysl. Vykašlali se na nás, nechali nás tu umřít. Chcípneme u sebe ve sklepích jako krysy, o které se nikdo nezajímá. I když přežijeme, poneseme si trvalé následky.
Juliana se choulila na dece. Už jsme mohly mít rozsvícenou starou zářivku na stropě, ale moc to nepomáhalo. Dráty vrhaly strašidelné stány, vypadaly jako bludné pavoučí nohy, rozkročené kolem nás. Další pomyslná klec.
Bála jsem se o Juli stokrát víc než u sebe. Ty jemné vlásky padající z hlavičky, zarudlá kůže, pláč… Kdybych ji nevzbudila, spala by celé noci. Bolelo to, koukat na ni. Den předtím nám došlo pití. Musela jsem stáčet vodu z prorezlého kohoutku na zdi. Podivně páchla a musela jsem se přemáhat, abych se vůbec dokázala napít.
To jsem si ještě neuvědomovala, že nás tím pomalu zabíjím.

"Mami a proč musím pít ty čůránky?"
Povzdechla jsem si. "Došlo nám pití a bez toho umřeme. Už tady nebudeme, chápeš?"
"Já už tady nechci být," zašeptala Juli a zavrtala se hlouběji do deky. Nechala jsem ji být. Bylo to pro ni nejlepší. Nemohla jsem se koukat na to, jak trpí. Muselo to být z té vody, kterou jsme pily, jediné věci ze zamořeného světa venku. Ublížila jsem sobě i své dceři, jen proto, že jsem si neuvědomila, jak je to nebezpečné.
Nesměla jsem dopustit, aby Juliana umírala pomalu a v bolestech.
Když o pár hodin později v televizi hlásili, že se mají všichni přeživší připravit na záchrannou misi, měla jsem dilema. Prý nás všechny vyzvednou a odvezou někam do bezpečí. Mám vzít s sebou i Julianino tělo?

Stalo se to včera. Škubala si vlásky po hrstech a řvala bolestí. Nereagovala na mé pokusy o vtip, že až to všechno skončí, vyrobíme z nich polštář. Nezasmála se a začala zvracet. Já při pohledu na ni málem také. Musela jsem s tím něco udělat, tolik se trápila. Nejtěžší bylo dostat ji na břicho a najít ta správná dvě žebra, za kterými je srdce.
Po pár minutách nastalo ticho. Už ji nic nebolelo. Zabalila jsem ji do deky, aby jí vykukoval jen obličej. Zavřela jsem jí oči a upravila jí čelist, zkroucenou v nikdy nedokončeném výkřiku.
Nemohla jsem ji tady nechat. A kdybych jela i s ní, chtěli by mi ji vzít.

O několik dní později nás našli. Probudilo mě bouchání na dveře do sklepa, znělo to jako gigantický gong svolávající armádu. V panice jsem se natáhla po noži, který jsem měla položený vedle hlavy, vždy připravený k použití.
Už jsem nevěřila ničemu. Včera jsem nemohla najít napájecí kabel k notebooku a byla přesvědčena, že mi ho vzala Juli. Nakonec jsem ho našla, byl omotaný kolem jejího zápěstí jako škrtidlo. Jenom jsem seškrábala krev z konektorů, jen abych vzápětí zjistila, že opět nejde proud.
Plížila jsem se po schodech nahoru. Stačilo udělat pár kroků a už by nebylo cesty zpět. Tady dole jsme byly v bezpečí, ale jestli otevřu ty dveře, nic nebude jako dřív. Venku čekala smrt. Několikrát jsem se nadechla a rychle otevřela. Proti mně stály tři postavy v igelitových oblecích. Napřáhla jsem se, abych bodla, ale jedna z nich mi vyrazila nůž z ruky.
"Je tam ještě někdo?" zahuhlal zastřený mužský hlas.
Vyděšeně jsem přikývla. Odstrčil mě z cesty a seskakoval po schodech do tmy. Druhý mi podával ochranný oblek, ale já ho hodila na zem. Jak by mě mohla ochránit taková tenká olovnatá látka? Nahoře mě už nic nemohlo zachránit. Cítila jsem, jak umírám.
Vytrhla jsem se muži, který mě chytil za rameno, a než mě stihli zastavit, už jsem byla na cestě k zadním dveřím. Ven, do říše smrti. Kolem mě vířila mračna barev, mávala mi na pozdrav, zatímco ulice pulsovala naoranžovělou září. Na východě se probouzel růžový kotouč.

A co bylo nejlepší, Juliana běžela se mnou.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Girri Girri | Web | 29. května 2016 v 12:30 | Reagovat

WTF v dobrém slova smyslu. :-D
Na začátku to bylo uchvacující. A realistické. Strašně se mi líbí tvoje slovní obraty, máš úplně profesionální styl.
Pokud jsem to dobře pochopila, ta matka Juli zabila? To mi přišlo dost šílený. Ale vzhledem k tomu, že se zřejmě zbláznila, to asi tak nereálný není.
Konec se mi vážně líbil. Super!

2 Norrora Norrora | Web | 29. května 2016 v 21:21 | Reagovat

[1]: Díky. :-) (Ne, nezasloužím si tvou existenci. Už jsem ti dávno měla odepsat na tumblru, ale nikdy nedám dohromady souvislý odstavec. Určitě se tu ne blogu skrývá ještě pár komentářů, na které jsme zapomněla reagovat...)
Původně jsem chtěla napsat něco parodického pro aplikaci "Strašidelné historky". Učitel nám pouštěl (hrozně dabovaný) dokument o Černobylu... OK, takže tam dám matku a dceru, ich formu, minulý čas... Pak se to zvrhlo: Potřebovala jsem nějaký neurčitý konec a přišlo mi vhodné využít zcvoklé postavy, když už ji tam mám. "Proč to celé neudělat ještě absurdnější?" napadlo mě a už to jelo... naštěstí jsem to nepsala celé při matice, jinak by to dopadlo ještě hůř. :-D
(Kéž by byl můj styl fakticky tak profesionální. Damn, měla bych se zase dát do psaní. Asi tě někdy poprosím, abys do mě pravidelně kopala a připomínala mi, že se věci nenapíšou samy...)

3 Girri Girri | Web | 30. května 2016 v 21:32 | Reagovat

[2]: Hehe. To je dobrý, já už si plánuju ti napsat nějakou zprávu, kterou tě k tomu dokopu. Jakože nějak mile. Ale prostě popostrčím. :D
Jojo, já taky dělám absurdní věci, tenhle proces znám. :D Vlastně mi to dost připomíná jednu mojí povídku, jmenuje se to Sami, mám pocit, že jsi možná i kus četla.
Hej, on opravdu je! Ten začátek zní prostě strašně vyspěle, naše učitelka tvůrčího psaní by tě hrozně pochválila. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama