31.8. - Nejsem připravená. Nejsem.

Plamenný slib

10. září 2015 v 20:00 | Norrora |  Doctor Who fanfiction - jednodílné

(pro soutěž Rassilonův brk, 3. ročník, téma "Jsem dobrý muž?")



(Pozn.: Za betareading a opravení dvou chyb děkuji zusp. :))

"Měsíc ve tvaru měsíce?" Samantha se nevěřícně otočila na Doktora, který seděl ve vedlejším křesle a s možná až přílišným zaujetím studoval manuál ke kávovaru. Dívka zamávala průvodcem, aby na sebe upoutala jeho pozornost.
"Mám zapnout klimatizaci?" zeptal se, když mu vánek rozcuchal pramínky kaštanových vlasů, aniž by zvedl oči od jistě nadmíru poutavé četby. "Vějíře jsou v horní šatně mezi kimony, kdybys tam chtěla zajít."
Sam povytáhla obočí. "Ne, díky. Jak můžou mít na Callimaru měsíc ve tvaru měsíce? Totiž, když si to párkrát zopakuješ…"
"Sam, Sam, Sam, Sam, Sam," přerušil ji Doktor. "Proč by nemohli? Drží ho na esovité dráze mezi planetami pomocí ohromného generátoru umělé gravitace… máš pravdu, nemělo by to dávat smysl. Je celý pokrytý vyleštěným kovem a odráží světlo jako…" Pustil manuál do klína, aby mohl lépe gestikulovat, čímž odkryl komiksový sešit menšího formátu. Dívka se nemohla neusmát. Transformers.
Zavrtěla hlavou. "Poslouchej. Měsíc. Ve tvaru. Měsíce. Co ti na to přijde divné?" Obě slova patřičně zdůraznila, ale nezdálo se, že by to Doktor pochopil.
"Nic." Pokrčil rameny. "Prostě měsíc," opsal prstem kroužek, "jako měsíc." Naznačil rohlíkovitý tvar.
"Ahá!" Sam se spokojeně usmála. Často si s Doktorem nerozuměla jen proto, že každý z nich chápal jedno slovo jinak a hlavně, Doktor znal vesmír a rád si hrál na vševědoucího. "Callimarská záhada vyřešena. Co si mám vzít na sebe?" Nadšeně vyskočila a chtěla se rozběhnout, aby později nezdržovala převlékáním.
"To by nešlo," zněla stručná odpověď.
Sam si založila ruce na prsou. "Počkat, počkat." Pak varovně zvedla prst. "Máš stroj času a vesmírnou loď v jednom. Tady v tomhle," zamávala průvodcem, "není žádná zmínka o vážném nebezpečí ani časoprostorových šílenostech. Bezpečné planetky, jedna jako druhá. Kde. Je. Problém? Potkal jsi tam nějakou ženskou a bojíš se vrátit?" nadhodila žertem.
Doktor pomalu vstal a vyškubnul jí knížečku z ruky. "Hej!" bránila se dívka. "To vrátíš! Osobně jsem to vyhrabala z úplně nejvyšší police s vesmírnými cestopisy!"
"Ano, kam jsem to já osobně zahrabal," přisvědčil. Už se pro jistotu nezměnil, že původně chtěl doličný předmět vrhnout do nejbližší černé díry nebo supernovy, ale nedošlo k tomu, protože špatně nastavil souřadnice. Nebo ho tam TARDIS prostě nechtěla pustit. "Je tady ještě ta stránka o slavnostech jara?" Á, tady. Každé jaro se na Callimaru pořádají veletrhy na počest uzavření míru mezi Prvním světem a ostatními planetami této soustavy. Kdy jsem tenhle šunt koupil? To musela být má minulá regenerace," zamumlal.
"Chybička se vloudila?" zajímala se Sam.
"Jenom pár bílých míst, detaily, které se týkají vyvrcholení slavností. To o lidské oběti." Kdyby tenhle rozhovor probíhal pozdě večer - pokud chcete určovat čas na palubě stroje času -, dívka by na Doktora upřela netrpělivý pohled a žebrala, aby tu strašidelnou historku honem dovyprávěl. Pán času si nemohl nevšimnout, že citelně pobledla. "Pořád tě to tak láká?"
Polkla, ale zároveň jí oči zářily těžko skrývaným vzrušením. Nový příběh. "Možná v zimě."
"Povím ti jeden příběh." Doktor se v křesle narovnal, nechal komiks i s konvicovým manuálem spadnout na koberec. "Stalo se to nedlouho potom, co jsi mi tak nečekaně vrazila do TARDIS, když jsem tě vyložil na tom koncertě. Ta dívka byla stejně odvážná. A bylo jí asi tolik jako tobě."
"Komu?" vypadlo z ní a samou nedočkavostí. Netrpělivě si ohryzávala nehet na palci a usadila se ještě pohodlněji. Tohle povídání se mohlo ještě pořádně protáhnout.
"Začínalo Callimarské jaro…"


V jedné z klikatých postranních uliček, vybíhajících z rozlehlého náměstí jako sluneční paprsky, se pomalu začala objevovat modrá budka. Tlumeně zasténala a napevno se usadila v tomto prostoru, uprostřed města, které se jmenovalo Callimar, na planetě, velice neoriginálně nazývané První svět Callimarský. Tato metropole byla důkazem, že i technologie se může skloubit s historií. Vedle desetipatrových věžáků ze skla a slitin nejpevnějších kovů se krčily bloky starých budov se spoustou průchodů a ozdobných fasád.
Právě před jedním z takových skvostů se zhmotnila TARDIS. Několik lidí se otočilo za podivným zvukem, poté pokrčili rameny a zamumlali si pro sebe cosi o nové atrakci, jako by jich nebylo na slavnostech dost. A že bylo.
Doktor vyšel ze své lodi a zabouchnul za sebou. Ve vzduchu se vznášela vůně čerstvých květů, ovšem pravděpodobně vanoucí od jednoho ze stánků. Pravý rozpuk přírody měl nastat teprve v poledne, kdy měsíc vystoupá na oblohu nejvýše. Přesto už teď bylo horko k neunesení.
Pán času pohlédl na hodinky, jejichž ručičky se pomalu přetáčely a slaďovaly se s místním časem. Půl desáté, ideální čas na svačinu. Volným krokem došel k nejbližšímu bankomatu na kredity, které se zde nacházely téměř na každém kroku, obkroužil ho sonickým šroubovákem a o chvíli později už vytahoval malou kovovou kartičku s rytinou srpku měsíce. Další planeta, kde nepočítali s technologií Pánů času. Ke své vlastní škodě. Doktor chtěl kartu uklidit do kapsy, když vtom do něj vrazila dívka v zelených šatech a společně se skutáleli na dlažbu uprostřed úzkého průchodu. Vedl na opuštěný zadní dvorek nějakého domu.
"Pardon," vypadlo z dívky a chtěla utíkat dál. Nakonec si to zřejmě rozmyslela. "Vy nejste odtud, že ne?" zeptala se udýchaně. Odhrnula si vlasy ze zpoceného čela a rychle uskočila za roh, kam nebylo z ulice vidět.
Doktor ji následoval. "Proč?" dotázal se ostražitě. Pak si uvědomil, před kým stojí. "Potřebujete s něčím pomoct, slečno?" nabídnul galantně, zatímco si oprašoval - na tohle podnebí přehnaně silný - kabát. Kreditní kartička skončila někde na ulici pod nohama davu. Možná ji někdo šťastný našel, možná zapadla do kanalizace a tam se s ní nakrmil jeden z městských kostlivců ve skříni, kříženec švába a krysy.
"Chtějí mě zabít!" napůl vykřikla, hlas prosycený zoufalstvím. Než Pán času stačil cokoliv říci, ztěžka se opřela o zeď. Musela běžet opravdu dlouho. "Máte tady někde loď? Teleport? Mezihvězdné vznášedlo?"
Doktor ji obejmul, než se ve svém výčtu stihla dostat k antigravitační motorce a kolečkovým bruslím na nukleární pohon. "Pšt. Všechno bude v pořádku, slečno…"
"CO," zakňourala dívka, která právě neměla nic lepšího na práci, než máčet jeho vestu vlastními slzami, čemuž se věnovala se značným úsilím.
"Co?" podivil se Doktor.
"Přesně. C-O, tak se jmenuju." Zaklonila hlavu a podívala se mu přímo do blankytně modrých očí. "Musíte mě někde schovat, jenom na pár hodin. Vezmou Náhradnici a… já… vám budu prostě hrozně vděčná." Utřela si nos do dlouhého rukávu, kde zeleň volně přecházela do tyrkysové. Dolní lem šatů byl oproti tomu světle trávový. Doktor dívku převyšoval více než o hlavu, přestože měla bílé střevíčky na podpatcích, zcela nevhodné pro běh.
"Ale kdo tě chce zabít?" Nemohl se ubránit myšlence, jak šílení byli její rodiče, aby svou dceru pojmenovali CO.
"Neznáte místní zvyky?" Ukázala na kruhové tetování na levém zápěstí. "CO je zkratka pro Callimarskou oběť. Pojmenovali mě tak před týdnem. Od té doby se snažím utéct. Musím mít někde sledovací zařízení, nemohli mě přece nechat jen tak."
"Pod zápěstím?" navrhnul Pán času. Dívčina ruka vypadala značně otekle, třeba jí tam voperovali miniaturní sledovací čip.
Pokrčila rameny. "Možná. Ale když zmizíme rychle, nebude jim to nic platné. Vlastně jste mi ještě neřekl, jak se jmenujete."
"Doktor John Smith," představil se a euforicky jí potřásl rukou. Vyklonil se do průchodu, ale venku stále proudily spousty lidí, možná ještě více, než před chvílí. Pokud po CO pátrají, sotva jí nepozorovaně dostane k TARDIS. Nezeptal se jí, kdo jsou oni, snad to ani vědět nepotřeboval. "Ještě chvíli počkáme. Až bude na ulicích víc prázdno."
Zatahala ho za rukáv. "Nemáme čas."
"Se mnou máš času, kolik chceš," prohlásil trochu vychloubačně Pán času.
"Tak mi to odpřisáhněte."
"Přísahám, že se ti pokusím pomoci."
Očividně jí to nestačilo. "Neznáte Plamenný slib, Doktore?" Nesměle se pousmála, ten den snad poprvé.
"Obávám se, že jsem trochu kulturně neinformovaný," přiznal se. O Plamenném slibu za celý svůj dlouhý život neslyšel, ale netrápilo ho to. Málokdy se stávalo, že by o něčem nevěděl, a ve většině případů se jednalo o špatné věci. O to byl šťastnější, když objevil něco nového dobrého.
"Dejte mi ruku." Poslušně ji napřáhnul a propletli si prsty. "Opakujte. Že Callimarskou oběť do bezpečí dostanu…"
"Že Callimarskou oběť do bezpečí dostanu…"
"…na to přísahám…"
"…na to přísahám…"
"…jinak plamenům své jméno…"
"…jinak plamenům své jméno…"
"…svůj domov a svá srdce odevzdám…"
"…svůj domov a svá srdce odevzdám. Mám dvě," vysvětlil Doktor omluvně, ale usmíval se. "Snad to na přísahu nebude mít vliv."
Dívka si znatelně oddychla. "Nebude," ujistila ho.
Pán času se nadšeně, vítězoslavně zazubil. "Tak poběž, mám tady kousek loď. Teď, nebo nikdy." Chytil CO za ruku a táhnul ji podél stěny. "Musíme splynout s davem," špitnul koutkem úst, ale jeho hlas zaniknul ve všudypřítomném hluku. Kolem procházely desítky lidí, kteří nejevili ani nejmenší zájem o dvojici, stojící se skloněnými hlavami ve stínu.
Doktor se několikrát zhluboka nadechnul, aby potlačil chuť se prostě bezhlavě rozběhnout k TARDIS, bez ohledu na případné bezpečnostní kamery. Vytáhnul sonický šroubovák a po vyhledání správné frekvence vyřadil z provozu nejen všechny kamery, ale i ostatní čidla v okruhu několika metrů.
"Nezvládneme to," zafňukala CO. "Oni jsou všude." Když si jí Doktor, příliš soustředěný na sabotování, nevšímal, zatahala ho za rukáv. "Tepe mi zápěstí," postěžovala si.
"To je jen vedlejší důsledek adrena… u Rassilonova vousu!" zaklel. Upíral pohled na dívčino levé zápěstí, které pulsovalo a slabě modře blikalo, tedy spíše ten voperovaný čip, ne samotná ruka. "Asi tě lokalizovali," vyslovil myšlenku, která se v tu chvíli drala na jazyk i dívce. "Až řeknu běž, tak poběžíš." CO přikývla.
Doktor ani nechtěl uvažovat o tom, jak rychle jeho nová známá poběží. Zygona by možná předhonila, ale vsadím tyhle boty, že po ní nepátrají zrovna oni.
A pak se všechno pokazilo.
"Běž!" napůl vykřiknul a napůl vyjeknul Pán času při pohledu na neohrabané, ale zato zatraceně rychle se přibližující vznášedlo. Dav se jako na povel rozestoupil, najednou nikdo nechtěl stát přímo pod modře pulsujícím spodkem vznášedla. Doktor s CO běželi vzniklou uličkou, jako by jim snad za patami hořelo nebo je pronásledovalo policejní plavidlo. Asi deset metrů před TARDIS se obklopil válec světlounce modrého, téměř bílého světla, pevný jako kov.
Doktor do stěny párkrát bouchnul pěstí, poté zkusil sonický šroubovák, ale marně. Shora se ozvalo syčení. Bleskově zacpal dívce dýchací otvory a sám naposledy naplnil plíce. Z trubek na spodku vznášedla se vyvalil uspávací plyn. CO si pozdě uvědomila, že by měla zavřít i oči, protože ji začaly štípat. Musí, musí to vydržet. Musí myslet na něco jiného, ne na ten tupý tlak v hlavě, nutkavou potřebu trošky kyslíku… Prudce zalapala po dechu. Plyn zaúčinkoval během necelé vteřiny a sesunula se k zemi.
Doktor by ještě chvíli vydržel, kdyby se nepokusil zachytit bezvědomou CO. Pokoušel se s uspávadlem bojovat, ale pak nastala tma.

"Přestaň napínat a přejdi rovnou k věci," napomenula ho Sam. "Mohl bys mi číst třeba pohádky na dobrou noc. Jde ti to, vážně."
Doktor poklonu přijal pokývnutím ruky, které stejně dobře mohlo být i obyčejným protáhnutím zápěstí, protože posledních pár minut měl paži ohnutou v nepřirozeném úhlu a zatíženou dívčinou hlavou. "Zdá se mi, že je čas na svačinu," nadhodil.
"Přeloženo z Doktorovštiny, byla bys prosím tak hodná, Sam, a donesla mi něco k jídlu a já ti to co nejdřív dopovím. Dobře, není zač." Vyskočila z křesla a rozběhla se k automatu, který stál hned na začátku chodby, vedoucí do hlubin lodi. "Nemáš na výběr!" zavolala ještě přes rameno.
"Vážně?" povzdychnul si naoko. "Jednou ty zeleninotvorné jednotky prostě vyndám a nastavení na salát prostě přidám mezi zakázané. Věřila bys, že tahle mašinka umí vyrobit obstojnou výbušninu, když se zasekne dávkovač R nebo S?"
"Ne. Vyprávěl jsi mi, že jsi nosíval celer na kabátu. Tak si nestěžuj, nebo bude dieta, jo?" Doktor zamumlal něco, co mohlo být třeba slovo řapíkatý. Sam se už dávno neobtěžovala hledat v pomocné tabulce, protože správnou kombinaci tlačítek znala už dávno nazpaměť - 2R98J. Při stisku druhé klávesy raději pozorně naslouchala a znatelně se uklidnila, když přístroj pípnul a začal hučet jako normálně, ne jako když by vyráběl bombu. I když, člověk nikdy neví. Přeci jen, svačina, která vám exploduje pod nosem, tím okamžikem ztrácí statut plnohodnotné svačiny.
Automat se zachrčením vyhodil dva sulcovité válečky, o kterých dívka upřímně doufala, že budou chutnat jako salát. Opatrně se vrátila zpět do řídící místnosti. "Tak bude ta pohádka?" zažertovala a podala Doktorovi jídlo.
"Víš jaký je rozdíl mezi tímhle příběhem a pohádkou?" zeptal se s trochu smutným úsměvem.
Dívka obrátila oči v sloup. "Pohádky jsou vymyšlené, tohle ne. Podívej se na Šípkovou Růženku, takový nesmysl. Nebo máš na mysli něco jiného?"
Doktor varovně zdvihnul prst. "Zítra ti povím o tom, jak jsem obíhal snad všechny zahradnictví v galaxii a poptával se po dostatečně velké lahvi účinného pesticidu…" Sam se zakuckala smíchy. "No nic, pořád to není všechno. Zkus uvažovat."
"Pokračuj, třeba mi to docvakne časem." Svalila se do křesla a nespouštěla oči z Doktora, který si pozorně prohlížel třesoucí se želé se značně nedůvěřivým pohledem. "Skončil jsi u toho, jak přiletělo vznášedlo, že jo?"
"Huš."


Tma. Tma jako je v mrtvém časovém víru. Jako na konci vesmíru, když mu došel čas. Tma, jako když černá díra požírá jinou. Jako v zorničkách Zagrea, se kterým bude mít Doktor ještě co do činění. Tma. A pak světlo.
Doktor se probral v cele. Už zase? blesklo mu hlavou. Jednou rukou byl připoutaný k trubce, vyčuhující ze zdi. Začíná se to stávat hloupým zvykem.
Stačilo pár zavrčení sonického šroubováku, aby byl Pán času bez pout, a několik dalších, aby se kolem něj zhmotnila jeho drahá TARDIS. Hodiny ukazovaly chvíli po poledni. Už je po všem. Nejvyšší čas vypadnout z téhle zatracené planety se zvrácenými tradicemi.



"To je mi líto," hlesla Samantha. "Pohádky mívají šťastný konec."
"A princ neselže při záchraně princezny," dodal Doktor smutným hlasem.
Dívka vstala a postavila se před něj. "Podívej se na mě." Zabodla mu prst zespodu do brady, aby se na ni musel chtě nechtě podívat. "Řekni, že za to nemůžeš."
"Můžu. Nestihl jsem to, a i kdyby ano, mohl jsem vyhladit polovinu civilizace."
"Poletíme tam," rozhodla Sam, "a něco s tím uděláme. Čas lze přepsat, viděla jsem to."
Pán času prudce vstal. "Nechápeš to."
"Myslím, že to chápu až příliš dobře," opáčila.
"Dva roky po CO začala Velká Callimarská válka. Oběť byla špatně připoutána ke konstrukci, ve které ji měl spálit paprsek, a skočila dolů. Urychlila si smrt o pár vteřin." Doktor složil hlavu do dlaní. "Čtyři a půl miliardy mrtvých."
"Takže…"
"Takže kdybych se probudil o pár minut dřív a CO zachránil, nic by se nezměnilo. Téměř. Ale krev bych měl na rukou já. Jsem Pán času, ale neovládám tenhle čas."
Gramofon vedle něj se provokativně roztočil a vzápětí se zase zaseknul na jednom slově. "Čas, čas, čas, čas, čas…" kvílela deska, jako by přitakávala jeho výroku.



Sněžilo. Doktor zvolna vyšel z TARDIS a nechal vločky, ať mu padají do vlasů. Uplynulo sotva pár hodin od chvíle, kdy zachránil Titanic před srážkou se Zemí, kdy se Astrid zřítila do hlubin, jen aby s sebou vzala i to, co kdysi bývalo Maxem Capricornem. A od chvíle, kdy mu jeden z cestujících, Copper, připomněl jednu z jeho dávných chyb.
Když budeme rozhodovat o tom, kdo přežije a kdo ne, stanou se z nás monstra.
Sníh se mu snášel na ramena i do husté kštice vlasů. Zvláštní, tak malá, téměř bezvýznamná planeta, a on vždycky skončí právě tady. Možná proto, že jeho domov, jeho milovaná Gallifrey, byl nenávratně pryč. A v časech války podlehlo plamenům i jeho jméno.
Stanou se z nás monstra.
Kdy přijde okamžik, ve kterém si přestane vyčítat všechny ty životy, promarněné kvůli němu? Odpověď naneštěstí znal.
Až obě srdce zahoří.
A Valeyard se probudí…

Pro Sam se toto vyprávění odehrává někde po knize Genocide, události s CO (můžete si ji představovat jako jeden z mnoha střípků Clary, roztroušených po prostoru a čase, nebo taky ne, záleží na vás) mezi The Eight Doctors a Vampire Science.
Callimar je svět mnou vymyšlený, s kánonem zřejmě kompatibilní, stejně tak v odrážení paprsku od měsíce (ve tvaru měsíce) a obětování vybrané dívky soustavou zrcadel by neměl být problém. O mé verzi stroje na jídlo v TARDIS by se dalo diskutovat...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

SČÍTÁNÍ WHOVIANŮ

---> WHOVIAN? KLIK! <--- 100% (212)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama