31.8. - Nejsem připravená. Nejsem.

Better Late Than Never

28. března 2015 v 19:49 | Norrora |  Doctor Who články
"Zbývá jí jenom pár hodin a ona stále neví, kdo byl ten muž, proplétající se jejím životem jako neviditelná, a přece nesmírně důležitá stužka..."

Krátká Doctor Who jednodílovka, vzniklá při koukání z okna, když pršelo, a při koukání na Journey's End, když Donna přišla o všechny vzpomínky na Doktora.

(Ano, vím, že po svatbě si říkala Templeová-Nobleová a ne jenom Templeová, ale už jsem to nechala být.)

Psáno na mobilu, takže pokud někde objevíte slovo, co by se v daném kontextu asi nemělo objevit, poděkujte mé klávesnici Swype a automatickým nabídkám... :D

Obrázek na cover šlohnutý z DeviantARTu.

Twelve x Donna


* * *
Ležela na posteli a koukala do stropu. Pár hodin, nanejvýš dní, řekli jí. Můžeme to urychlit, jestli chcete. Odmítla. Nechtěla se smířit s tím, že zemře dříve, než rozluští záhadu svého života.
Za oknem pršelo. Déšť bubnoval do parapetu jako zběsilý, ale ona ho nevnímala. Měla na přemýšlení daleko závažnější věci. Lidem se prý před smrtí zjevují andělé, zesnulí příbuzní a dávno ztracené vzpomínky, ona ovšem necítila nic. Jen podivnou prázdnotu. Ve skrytu duše doufala, že si třeba několik vteřin před úplným koncem uvědomí, kdo byl ten člověk, proplétající se jejími vzpomínkami. Nikdy neviděla jeho tvář dostatečně zřetelně, ale byl to stále on. Než její dědeček umřel, měla pocit, že o neznámém věděl více než ona. Třeba se s ním potkám v nebi, blesklo jí hlavou. Snad tam na mě čeká.
Opatrně se na lůžku posadila, což ji stálo zbytek sil, které měla. Matně si vzpomínala, že ve středověku lidé nespali vleže, aby nepřipomínali nebožtíky.
Na dveře pokoje někdo zaklepal. Dovnitř vstoupili dva muži, její ošetřující lékař a vysoký cizinec v obleku.
"Nechám vás s paní Templeovou o samotě," řekl doktor a tiše vycouval zpět na chodbu.
"Jsem John Smith," představil se návštěvník bez vyzvání. Působil dojmem člověka, kterého jen tak nic nerozhází, ale jeho chůze a výraz tváře naznačoval, že je zlomený.
"Těší mě," zašeptala. "Kde máte deštník?"
"Prosím?" podivil se.
"Máte na ramenou jen pár kapek, ale venku prší. Nejste nikdo ze zaměstnanců, protože bych vás musela za těch pár měsíců znát…" Rozkašlala se. John k ní rychle přiskočil. "V pořádku, nic mi není."
Hořce se pousmál. "Je. Doktor Wilson mi říkal, že odmítáte eutanázii. Jste silná."
"Parkoviště je daleko, ale kdybyste chvíli čekal vevnitř, nevypadal by váš oblek takhle," pokračovala, jako by nic neříkal. "Kdo jste?" Nevěděla proč, ale trochu jí připomínal muže z jejích vzpomínek. Třeba je to jeho bratr, napadlo ji. Věk by mohl odpovídat. Zarazila se. Vždyť vlastně nevěděla, jak onen neznámý vypadal.
"Přiletěl jsem," odpověděl po chvíli ticha John Smith.
Než se stačila zeptat čím, v hlavě se jí najednou objevila bolest. Nakrčila čelo a oči se jí zalily spoustou slaných slz.
"Chcete vodu?" vyhrknul zoufale. "Ne, ne, počkejte, přivedu vašeho doktora." Neposlouchala ho. Mysl jí zaplnily obrázky modré policejní budky, jaká se používala asi před sto lety. Jakkoliv to znělo šíleně, ta budka létala skrze čas a prostor stejně hladce, jako se nůž zakrojuje do másla.
"Neodcházejte," zasípala.
John přišel k její posteli a vzal její ruku mezi své. "Bolí to?" Zašklebila se. Vzal to jako kladnou odpověď. "Chcete znát i zbytek příběhu?" Jak to mohl vědět, jak? Přikývla. "Jsem Doktor. S velkým D." Další pomyslná hranice v jejím mozku se provalila. Cesty vesmírem i tvář toho muže, vyprávění o Gallifreyi a mimozemšťané, málem konec světa a… to jméno. Doktor.
Chytila se za hlavu. Pompeje, hadí ženy, Oodové, chodící tuk, šarlatová pavoučice, Agatha Christie, Dalekové, Vashta Nerada, zlovolný plyn, brouci a zblázněná TARDIS - tak se jmenovala ta budka… všechno jí vířilo myslí, jako by jela na vozíčkové dráze, představující její život.
Kdyby v tu chvíli stála, asi by padla na kolena vysílením. Nemohla se pořádně nadechnout…
"Byla jsi statečná." Ale ona, nejdůležitější žena ve vesmíru, člověk s mozkem Pána času, Donna Templeová, rozená Nobleová, ho už neslyšela.

* * *
Je to krátké... v tom mobilu to vypadalo mnohem delší... :D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ubauba Ubauba | 29. března 2015 v 14:15 | Reagovat

Smutná povídka... Ale hezky napsaná...

2 Scrat Scrat | E-mail | Web | 29. března 2015 v 17:00 | Reagovat

No. To. Snad. Ani. Není. Možný.
.
.
.
*rozdýchává to*
.
.
Ne, prostě ne.
Jak je do háje možný, že mě napadla skoro stejná povídka? :D Máme propojený mozky či co? :D
No, teď už ji stejně nenapíšu, ale...
Ty že neumíš psát dojemné věci?
Dovol mi se zasmát. Ha. Ha. Ha. Ne, chjo nejde mi to. Do háje! FEEEEELS!
To je tak úžasný! A tak krásný! Prostě dokonalý *-* Good job, jako vždy!  
*jde se vyplakat do kouta a pustit si Doomsday*

3 Norrora Norrora | Web | 29. března 2015 v 19:42 | Reagovat

[1]: Díky. :-)

[2]: Samozřejmě! :-D Lidi, co se stalkují navzájem, by měli mít propojený mozky! :-D
Tak jinak... neumím psát dojemné věci s veselým koncem (existuje to vůbec? :D ). A velké díky za tu tunu pochval. :-)

4 Fill Fill | E-mail | 3. dubna 2015 v 22:15 | Reagovat

Otázka co je to doktor Who(jsem línej použít miláčka), rozhodně to nemá na mé oblíbené filmy a seriály (Fringe, Predestination, 2010: Odyssey two...) určitě to bude stejně nudné jako torchwood.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama