31.8. - Nejsem připravená. Nejsem.

Kétó - 3. část a epilog

22. února 2015 v 19:37 | Norrora |  Kétó
Tady máte třetí a tím pádem i poslední část Kétó. Měla jsem ji vážně ráda. Chtěla jsem přidat ještě ilustraci, ale pořád ji nemám ofocenou, tak to bude v bonusech nebo v nějakém jiném (naprosto nesouvisejícím) článku.

Užijte si to. Kdybystě měli problém rozeznat, kdo je kdo, tak vás praštím Biblí nebo něčím takovým po hlavě vám ráda zodpovím případné dotazy v komentářích. U těch multidoctorovských (jestli tohle není nové slovo, tak chci znát autora) příběhů se ztrácí skoro každý, pokud tam není vyloženě napsáno "Desátý" a "Jedenáctý", což je sama o sobě jenom lenost/neschopnost popisovat. :D

Proč dělám takovéhle konce? Párkrát jsem zkoušela napsat pěkný happy ending, ale bohužel to působilo hrozně násilně. Vzdala jsem to.

EDIT: Visí mi to v Rozepsaných už sakra dlouho. Asi bych to už mohla zveřejnit, co? :D

EDIT 2: REKLAMA! Zde a zde najdete něco fakt dobrého ke čtení, když přelouskáte tohle. :3


"Naše Jenny?" Donna právě nakoukla do dveří. "Jenny ze stroje? Ale ta přece umřela."
Holčička zavrtěla hlavou. "Neumřela. Zdroj ji oživil, teda tak mi to vyprávěla." Vešel druhý Doktor s Clarou, čímž se spustila druhá vlna vzájemného představování.
"Dědeček?" zasmála se Clara. "Vypadáš spíš jako její starší bratr." Neodpověděl, jenom pokrčil rameny.
"A kde máš maminku teď?" zeptala se starostlivě Donna.
"Na Kétó. Už jsem to tady dědečkovi říkala." Usmála se na muže s brýlemi, který se zatvářil zkroušeně. Takhle mi naposledy řekla Susan. Od té doby jsem žádné vnouče neměl. Ani dítě, až na Jenny, ale ta je můj klon. Ta Mary je zase její. Jestli se Jenny něco stalo, musím se o ni postarat. Nemůžu opakovat své staré chyby… Doktor s motýlkem ho poplácal po zádech.
"Nemusíš hnedka myslet na to nejhorší. Jenny bude v pořádku," uklidňoval ho.
"Já jsem to řekl nahlas?" podivil se.
Se smíchem zavrtěl hlavou. "Ne, ale myslel sis to. Před víc než tisíci lety. Teď se mi to úplně jasně vybavilo. Prostě mi věř, že jsem tvé budoucí já."
"Ale já se prostě nesmířím s tím, že zregeneruji do kluka, co bude nosit motýlka a s příšernou bradou!" postěžoval si.
"Něco proti motýlkům?"
"Hej, věnujte se práci!" okřikla je Clara. "S tou bradou máš pravdu," zašeptala směrem k mladšímu Doktorovi. Bohužel ne dost potichu.
"Já to slyšel!"
Uchechtla se. "To byl účel. A teď se konečně přestaňte hádat, jinak se nikam nedostaneme. Tady Mary vám chce vyprávět, jak se to všechno přihodilo, tak dávejte pozor!"
Dívka se posadila zpátky do křesla. Otočila ho směrem k návštěvníkům a spustila. Když konečně dovyprávěla, nastalo krátké ticho.
"Když pořád říkáš jim, koho tím myslíš?" zeptal se starší Doktor.
"Mamku a tu druhou ženu… myslím, že se jmenovala Songová," odpověděla a marně vzpomínala na její křestní jméno.
"River! Co tam k čertu dělá River?!" Všichni se na něj podívali. "Pardon. Já jenom… jestli je v pořádku."
"Určitě bude," řekla Donna. "Nikdo nemůže umřít dvakrát."
Druhý Doktor si prohrábnul vlasy. "No, když mě, tedy nás, hledají, tak logicky potřebují někoho, kdo by jim pověděl, kde jsem," zamyslel se.
"Potažmo jsme," dodal starší Doktor.
"Prý potřebují pomoc. Kétó zešílela a umírá…"
Clara mu skočila do řeči. "Ale jak můžeme být nápomocní zrovna my? Doktor s velkým D?"
"Ale no tak, Claro, kdo jiný by měl zájem zachránit obrovského nebezpečného mutanta, který je poslední svého druhu?" napomenul ji ten s motýlkem.
"Leda cvok."
"Myslel jsem sebe… Říkali, že jsme jejich poslední šance. Tak uděláme, co se dá. Nemůžeme ji nechat trpět," rozhodl.
"Kluci, oceňuji váš zájem o ohrožené druhy, ale uvědomte si, že na palubě jsou Jenny s River a že se s nimi nezacházelo zrovna nejpřívětivěji," připomněla Donny. Tohle bylo úžasné. Mohla okřikovat hned dva Doktory najednou!

* * *
"Takže vy vážně nevíte, kde Doktor je?" Obě ženy svorně zavrtěly hlavami. V tu chvíli se v místnosti začaly zhmotňovat dvě modré budky.
River se usmála. "My o vlku…"
"…a vlk za dveřmi," dokončila Jenny. "Teda na palubě. Dokonce dvakrát."
Z jedné TARDIS vyšel muž v obleku, z druhé mladík, urovnávající si motýlka.
"Sháněl tu někdo Doktora?"
"Protože jestli jo, tak máte vážně kliku."
"Můžete si dokonce vybrat."
"Ale než vůbec něco uděláme, tak pustíte River…"
"… a Jenny."
Ženy se na sebe významně podívaly. "Vidíš, ani nás nemuseli zabít a už jsou tu," zašeptala profesorka Songová. "Tohle je tak vzrušující!" zasnila se.
"Jak jste věděli, kde jsme?" Jenny vyskočila a objala muže v obleku a s brýlemi. "Tolik jsi mi chyběl, tati," dodala.
"Řekla nám to Mary. Zavolala o pomoc, tak jsme přiletěli." Muž se až teď opravdu přesvědčil, že je jeho dcera opravdu v pořádku. Nezáleží na tom jak. Prostě žije. Na ničem jiném nezáleží.
"A kde je teď?" zeptala se.
Z levé TARDIS vyběhla holčička. "U babičky Donny. Představ si, mami, že Waltz drží taková hnusná chapadla! Dědečci… dědeček prý přišel na způsob, jak Kétó zachránit. Mělo by to fungovat." Podívala se po Doktorovi, aby jí to potvrdil. Jeden zrovna o něčem diskutoval s Clarou, druhý couval před Donnou a ujišťoval ji, že jí už nikdo nikdy nebude říkat "babičko", protože přece vypadá hrozně mladě a vůbec ne jako jeho manželka a i kdyby si to někdo myslel, tak to není urážka ale prosté konstatování, že to vypadá, že…
"Sklapni, ufounku."
Zmlknul a spolu se svým starším já se obrátil k holohlavému muži. "Máme řešení. Zaveďte nás do řídící místnosti."
"Ale ať to odsýpá, není času nazbyt. Slíbil jsem Claře, že ji vezmu do Las Vegas…"

* * *
Poté co oba Doktoři, River a jejich průvodce - Mary chtěla stůj co stůj zůstat s "babičkou Donnou" a "babičkou Clarou", která se proti tomuto označení také tvrdošíjně ohrazovala - prošli několika dveřmi a chodbami, až se dostali do místnosti, která doslova pulsovala životem. Uprostřed stál velký počítač propojený s jedinou kovovou stěnou. V ostatních zdech se otevíraly a zavíraly velké póry, lačně nasávající vzduch.
Doktor s motýlkem vedle jednoho takového položil dlaně a zavřel oči. "Kétó už dlouho nevydrží. Máme málo času. Přišli jsme opravdu za pět minut dvanáct." Zkontroloval zlaté hodinky, visící na jeho zápěstí. "A to doslova."
Oba naráz rozsvítili sonické šroubováky a v místnosti se objevila jedna z TARDIS.
"Co chcete dělat? Zase zmizet?" strachoval se plešatý muž. Začal cosi potichu mumlat do sluchátka.
"Něco hrozně chytrého. Alespoň doufám," odpověděl Doktor v obleku.
River přiskočila k počítači, jednou rukou psala na klávesnici, zatímco tou druhou si vzala kabel, který jí Doktor podával. Ten druhý cosi šeptal do zdi a svítil na ni šroubovákem.
O pár minut později se všichni tři zastavili.
Starší Doktor lehce pohladil stěnu. "Nebude to trvat dlouho, neboj se," uklidňoval klidným hlasem Kétó.
"Nějak moc ses s ní skamarádil," podotknul Doktor s brýlemi. Trojice vešla do TARDIS. "Tamto tlačítko." Ukázal na nevýrazný knoflík, schovaný v konzoli tak dovedně, že by nebylo možné ho zmáčknout pouhým nedopatřením.
River začala odpočítávat. "Tři… dva… jedna… teď!" Prudce do tlačítka uhodila.
Kétó sebou zaškubala. Vnějšímu pozorovateli by se mohlo zdát, že tančí. Svůj poslední tanec. Pak vše ustalo.
"Eutanazie," řekl starší Doktor nešťastným hlasem.
Mladší přikývnul. "Tohle bylo opravdu jediné řešení. Za pár hodin by dostala příšerné křeče a odnesli by to i ti vevnitř."
"Pustili jsme do ní časový vír. Posledních pár vteřin jejího života se cítila jako bohyně."
"A splnilo je jí její poslední přání," dodala River zkroušeně a otřela si nos.
"Zemřít."
"Je nám to opravdu moc líto."

* * *
Autorská poznámka: Tady by bylo vhodné podotknout, že následující část byla napsána až dodatečně, aby jste si mohli udělat přehled o tom, jak to vlastně všechno dopadlo. Rozlučku si snad představíte sami. Nudá.

* * *
Za vydatné pomoci všech se podařilo uvést mrtvé tělo Kétó do stavu, kdy bylo možné řídit alespoň její mechanickou část. Prakticky celá posádka se podílela na prořezávání nových průchodů a chodeb. Chvíli uvažovali o odstranění téměř volně povlávajících chapadel, ale Doktor jejich kovovou výztuž - i s několika motory - dokázal propojit s hlavním počítačem, aby se daly používat jako pomocná kormidla.
Kétó byla mrtvá, ale stále v ní kypěl život. Ani smrt ji nezlomila.

* * *
Doktor se probral na podlaze TARDIS. Vedle něj ležela v bezvědomí Donna. Nepamatoval si, jak se tady ocitl, ani co dělal předtím. Sto… Volání… Loď… Tam jeho vzpomínky končily.
Přemýšlel, jestli má dát své společnici umělé dýchání, nakonec ji jenom poplácal po tváři. Tím ji probudil natolik, že se mu hned pokusila střihnout facku. Rychle uhnul a usmál se. Vše bylo v naprostém pořádku.

* * *
"Doktore! Doktore!" Z mdlob ho vytrhl Clařin křik. Prudce vstal a opřel se o konzoli.
"Právě jsme překonali paradox. Víš, co to znamená?" zeptal se.
Clara zavrtěla hlavou. "Ne, co?"
"Mohli bychom se ještě někdy potkat," vysvětloval. "Je mi to líto."
"Co chceš dělat?!" vyjekla.
"Oběma nám vymazat paměť. To samé udělala TARDIS mému mladšímu já. Pěvně se drž." Než ho dívka stihla zastavit, napsal na klávesnici několik pokynů a škubnul za páku.
"Co se stalo?" vydechla zmateně.
"Já nevím, Claro."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama