31.8. - Nejsem připravená. Nejsem.

Ledoví válečníci

10. října 2014 v 20:50 | Norrora |  Doctor Who fanfiction - jednodílné
Doctor Who fanfiction - Devítka a Clara, tedy spíše jedna z jejích podob. Na co se můžete těšit? Gallifreyský čaj (ble!), ledoví válečníci a spousta dynamitu...
Přes sedm a půl normostrany, asi můj nový rekord - ještě si to troufám nacpat do jednoho článku, doufaje, že si to někdo přečte. :D
Trefování se do charakterů, jak já tohle na fanfiction nesnáším, když se to nepovede, vlastní postavy jsou o tolik lepší... (Sezení v koutě a brečení nepomáhá, zjistila jsem.) Ještě k tomu dva lidé, co se vlastně nikdy nepotkali, z toho jsem se mohla zbláznit. (Konečně) jsem našla další věc, co mi nejde dokonale. :D
Vpravo vidíte - ehm - vrchol mé práce v grafickém programu. Dotyčným programem je - ehm- Powerpoint. :D
A teď allons-y lire!


* * *
"Co chceš?" zeptal se nasupeně Doktor, když vykouknul z TARDIS a spatřil dívku v červené kostkované sukni a černém svetříku. Přešlapovala v hlubokém sněhu, očividně byla promrzlá na kost. Vyděšeně koukala dovnitř budky a pak zase ven.
"Ta věc je… větší zevnitř! Jak je to možné?" žasla.
"Technologie, kterou bys stejně nepochopila," odseknul. Ve skutečnosti miloval, když tuhle větu lidé říkali. "Tak co tady chceš?"
"Vaši pomoc. Moji vesnici napadly příšery. Já jsem běžela pro pomoc, ostatní se zabarikádovali a doufají, že někoho přivedu. Musíte nám pomoct, jste naše jediná naděje!" Její hlas zněl roztřeseně a zoufale, třásl se jí, jako by běžela několik kilometrů v kuse.
"Pojď dovnitř, něco vymyslíme. Mimochodem, já se jmenuji Doktor, kdyby tě to zajímalo, a že asi ne." Odstoupil ode dveří, aby mohla vejít dovnitř a pak je zavřel. Bez pobízení si z konzole vzala hrnek s čajem a posadila se na sedačku.
"Tak povídej. Jak se jmenuješ? Hej, to je můj… můj hrnek," dopověděl už o poznání krotčeji. Usmál se, když uviděl, že obsah s odporem vyplivla na zem. "Gallifreyský čaj," vysvětloval. "Pro většinu tvorů naprosto nestravitelný. Můžu?" Dívka mu hrnek s radostí odevzdala. Doktor ho postavil zpátky a pokračoval v ptaní. "Tak jak se jmenuješ?"
"Clara Oswin. A má vesnice Snowtown. Samozřejmě nadsázka, žije tam sotva stovka lidí. Ale ty příšery jich několik zabily. Colina a Tima a…" Rozvzlykala se. Doktor si k ní přisednul a obejmul ji okolo ramen.
"Nebreč, Claro. Pomůžu ti."
Nadšeně vzhlédla. "Vážně? Honem, jdeme!" Chytila ho za rukáv a táhla ho ke dveřím TARDIS.
"Ne tak rychle, nepůjdeme pěšky. A běž si do šatny pro nějaký kabát, ať nezmrzneš." Zamyslel se. "Nejdřív doleva, pak doprava… ne, zase doleva, schody nahoru a dolů a tam někde by to mělo být. Jasné?"
"Jasné." Dívka odběhla pryč z řídící místnosti a Doktor začal nařizovat kurz. Nejbližší vesnice, která odpovídala popisu, se nacházela necelé čtyři kilometry daleko. Uznale hvízdnul. Clara se tedy brodila hlubokým sněhem za neznámým cílem, aby nalezla pomoc, která vůbec nemusela přijít. Buď byla neskutečně odvážná, nebo šílená. Neodvážil se odhadnout, co z toho. Vlastně by z ní byla dobrá společnice. Pán času byl bez společníka už… už od konce války. Poslední velké časové války, alespoň pevně věřil, že poslední.
"Jsem zpátky!" zahulákala dívka, vybíhaje po schodech. Na sobě měla kožešinovou bundu s kapucí boty až ke kolenům. Doktor jí shodil kapuci z hlavy, aby ho poslouchala.
"Nehulákej, nebo si to ještě rozmyslím."
Uraženě zmlkla a začala si prohlížet páčky na konzoli. "K čemu je tohle?" zeptala se opatrně a ukázala na něco, co vypadalo jako dva spojené joysticky.
"To hned uvidíš. Něčeho se pevně drž, startujeme!" TARDIS se rozletěla zadaným směrem, přitom sebou nezapomněla pořádně házet.

* * *
Ve Snowtownu nastalo pravé peklo. Několik Ledových válečníků, právě probuzených z hlubokého spánku, se procházelo za ochrannou zdí. Několik mladíků se je pokoušelo odehnat, ale byli roztrháni na kousky, samozřejmě s maximální precizností, která je těmto tvorům vlastní. Vlastně si s ní hráli jako kočka s myší, protože kdyby opravdu chtěli, tak zeď snadno zbourají a dostanou se dovnitř.
A aby toho nebylo tak málo, právě přicházela sněhová bouře…

* * *
"Co to bylo?" vyjekla Clara, ale usmívala se.
"Cesta časovým vírem. Na to si zvykneš." Vyhlédl ze dveří. "Hádám, že jsme ve tvé vesnici, nebo snad ne?"
"Jak bychom mohli, když jsem šla několik mil…" Svraštila čelo, jak se zamyslela. "Že bych chodila v kruzích? Jak daleko od Snowtownu jsem se dostala?"
Doktor si povzdychnul. "Moje loď cestuje časem a prostorem, můžeme být za necelou minutu na opačném konci vesmíru. Jdeme." Výjimečně si zapnul si bundu a udělal první krok - okamžitě se probořil skoro stopu hluboko. Znechuceně si odfrknul a brodil se sněhem k nejbližšímu domu. Zaklepal na dveře a se založenýma rukama čekal, už mu někdo nepřijde otevřít. Zabouchal podruhé, o hodně hlasitěji.
"Haló? Je tam někdo? Tady venku je jeden promrzlý… no… člověk." Nezabralo to.
Dívka přiběhla za ním a potichu zaklepala. "Otevři, tati! To jsem já, Clara!"
Dveře se okamžitě otevřely dokořán. "Pojďte dovnitř," vybídl je postarší muž. "Nenanoste sem moc sněhu, nebo se bude manželka zlobit a to pak není moc příjemná."
Ze židle v kuchyni vstala žena a vrhla se ke Claře. "Myslela jsem, že nepřijdeš. Tolik jsem se o tebe bála!" Otočila se k Doktorovi. "Jsem Hébé Oswinová. A vy?"
"Doktor," odvětil.
"Doktor čeho?" zeptala se Hébé a přestala objímat Claru.
"Všeho. Prostě Doktor."
"Pomůžete nám?" Hébé se podívala na Doktora pohledem plným naděje.
"Nejdříve musím zjistit, co jsou ty vaše příšery, jak říkala Clara, vlastně zač. Jaké tu máte zbraně?" Přísně se rozhlédnul po místnosti. Dívka ani její rodiče nepromluvili. "No?"
"Vlastně žádné. Pár lopat a trochu dynamitu na odpalování lavin, jinak nic. Ještě nikdy nás nikdo nenapadnul, naposledy předloni, to sem přišel lední medvěd. Zahnali jsme ho."
Pán času zpozorněl. "Kolik je tu toho dynamitu?"
"Chcete je zavalit sněhem? Už nám dochází, nebude to stačit." Zamračila se. "Měli jsme doplnit zásoby minulé léto, když se ještě dalo dostat do města za jeden den," zamumlala.
"Možná," odvětil Doktor záhadně. "Půjdu se podívat, co jsou zač."
"Já taky," dodala Clara okamžitě. Když jsem běžela pro pomoc, kluci je odlákali na druhou stranu, takže jsem je nepotkala. A já chci vědět, s čím mám co do činění." Všimla si Doktorova vyděšeného výrazu. "Když vy, tak já taky." A zamířila ke dveřím.
Zastavil ji. "Poslouchej mě. Už to zabilo několik lidí, nemusíš se k nim přidávat. Alespoň ne teď." Trochu povytáhla obočí, ale pak ho prostě obešla.
Doktor zapátral v kapsách po rukavicích. Nenašel ani kapsy, natož něco v nich. "Zatraceně, kde se u mě v šatně vzala bunda bez kapes? Kdyby nebyla tak pěkná a teplá, tak ji hned vyhodím," povídal si pro sebe. "Nevezmeme si sněžnice?"
Dívka se na něj podívala jako na blázna. "Na utíkání před někým nejsou zrovna nejvhodnější, pokud s nimi opravdu neumíte."
"Vypadám na to?" Zatvářil se trochu uraženě.
"Ani ne," zasmála se Clara.
"Kde je nejlépe uvidíme?"
"Tamhle." Ukázala mezi dva domy. "Zeď je tam trochu snížená a právě tam se ji pokoušeli prorazit. Nepovedlo se jim to, ale kdyby opravdu chtěli, tak se sem dostanou stůj co stůj. Matce ani otci jsem to neřekla, takhle si alespoň myslí, že mají naději na přežití…"
"A nemají?" To už došli k zčásti zaváté ochranné zdi. Několik desítek metrů od nich hlídkovali dva mladíci s lopatami.
"Jak to myslíte?"
"Proč by neměli naději? Každý má naději, třeba nepatrnou, ale má." Podíval se jí do očí. "Věř mi." Pohledem zhodnotil výšku kamenné zdi. "Tam nahoru se asi nedostanu. Vylez mi na ramena, pak mi řekneš, cos viděla."
"Mám sukni!" argumentovala.
"To máš," souhlasil Doktor a začal zkoumat kameny sonickým šroubovákem. "Mělas pravdu. Ještě nevím, kdo je na druhé straně, ale tohle by zbořit dokázal. Hraje si s vámi." Obrátil se k ní a přikrčil se. Clara si mu stoupla na ramena a přidržovala se zdi, zatímco on opatrně vstával.
"Jeden malý krok dopředu! Ne, ne tak daleko! Kousíček dozadu! Pozor, ať nespadnu!" dirigovala dívka. Zakymácela se a málem by se převážila, kdyby se včas nezachytila zdi. Když si stoupne na špičky, uvidí před okraj…
Položila dlaně na horní řadu kamenů, snažila se potlačit nutkání okamžitě ucuknout. Jakoby se ještě více ochladilo. Mráz ji bodal do kůže jako tisíce malých pomstychtivých jehliček. Vzepřela se, nakoukla na druhou stranu a už podruhé se mohla zřítit do sněhu. Přikrčila se. "Dolů," špitla Doktorovi do ucha.
"Tak co tam bylo? Povídej," vyzval ji Pán času, jen co zase stála na namrzlé zemi.
"Půjdeme dovnitř," vydechla Clara. "Všechno řeknu, jenom nechci zůstat venku, dokud je tu… tohle." nejvyšší možnou rychlostí se rozběhla zpátky do svého domu, Doktor těsně za ní. Vevnitř si Clara oklepala sníh z kabátu, ignorujíc matčiny protesty.
"Hébé? Nemáte tu nějaký teplý čaj? Prosím?" Žena přikývla a nalila mu do oprýskaného hrnečku podivně vypadající tekutinu. Nedůvěřivě ji oskenoval sonickým šroubovákem a pak nádobu raději položil na stůl.
"Bylo to… hrozný," začala Clara vyprávět. "Tři obrovské postavy, jakoby pokryté velkými zelenošedými šupinami nebo plátovým brněním. Oči jim zářily takovou matnou oranžovou…"
"Ledoví válečníci," řekl Doktor věcně.
"Cože?"
"Ledoví válečníci. Už jsem se s nimi setkal a nejsou to zrovna příjemní společníci. Zabijáci z Marsu, hibernující v mrazicích boxech a tahle trojka přistála zrovna tady. Docela smůla. Zastaví je jenom oheň, takže žádné zahrabávání do sněhu nebude." Ušklíbl se. " Škoda, těšil jsem se na to…" dodal o poznání zklamaněji.
"Takže něco zapálíme a oni prostě odejdou?" zeptala se dívka.
"Až bude nejhůře, když proniknou do vesnice nebo něco takového," řekl Pán času. "Nejdřív si s nimi zkusím promluvit."
"Neříkal jste náhodou, že jsou to zabijáci?" ujišťovala se Hébé.
"Jo, říkal. To se s tím mluvením nějak vylučuje?"

* * *
"Drž to prkno pořádně, ať nespadnu. Kdybych se nevrátil, tak postupuj podle plánu tři, jasné? A pokud by zaútočili, tak proveďte plán dva."
"A plán číslo jedna je jaký?" zajímalo zmatenou dívku.
"Vrátit se v pořádku." Sundal si z krku řetízek s klíčem. "Kdyby… kdyby pronikli až dovnitř, tak se i s rodinou schovej do té budky. Tam se nikdy nedostanou. Tady máš klíč. To už je asi všechno, snad se mi to povede a odejdou v míru."
"A co když se to nepovede a ten dynamit nebouchne?" strachovala se Clara.
"Tak tu všichni umřeme. Problém?" zazubil se nad představou nebezpečí.
"Už vám někdo řekl, že jste cvok?"
"A říkají to dodnes."

* * *
Doktor seskočil se zdi a zabořil se až po pás do měkkého sněhu. Všichni tři Ledoví válečníci přestali oťukávat zeď o pár desítek metrů dál a vydali se k němu.
"Neubližujte mi, přicházím v míru!" zvolal a zkusil se vyhrabat ven, co ž se mu podařilo, až když Válečníci došli až k němu. "Ti vesničané vám nechtěli ublížit, byli vyděšení, opravdu. Jenom se bránili."
"Zaútočili na nás," zachrčel ten nejvyšší. "Proto musí být potrestáni odpovídajícím způsobem. Takovou urážku našeho národa nemůžeme trpět."
"Vyslechněte mě. Taky jsem přiletěl na planety, kde mě nevítali s nadšením, dokonce se mě pokoušeli zabít. Jedinému z nich jsem nezkřivil ani vlásek. Část z nich byla sice plešatá, ale to na věci nic nemění."
"A co jste tedy udělal?" zeptal se se zájmem jeden z menších Ledových válečníků.
"Utekl." Hořce se zasmál. "A to radím i vám. Utečte odsud co nejrychleji."
"To odporuje našemu kodexu cti. Teď ustupte, ať můžeme projít. Naše trpělivost je u konce." Přistoupil o dva kroky blíže a výhrůžně natáhl ruku.
"Nikdy jste žádnou neměli," odseknul Doktor. Výstřel ho minul jenom o několik centimetrů. "A ani mít nebudete!" Rychle se ohnul, paprsek zasáhl zeď a z jejího vršku se zřítilo pár kusů namrzlého sněhu. S překvapivou mrštností se opět narovnal a oběhnul Ledové válečníky v několikametrové vzdálenosti. Překvapeni se za ním otáčeli, ale nic nepodnikli. Na zem mezitím padaly malé balíčky, spojené šňůrou.
"A teď přichází ta úplně nejlepší část." Odněkud vytáhnul zapalovač a přidržel ho u konce provázku, který držel v ruce. "Můžu vás vyhodit do vzduchu. Naposledy vás žádám, odejděte v míru."
"Ale to byste zemřel i vy," prohlásil jeden z válečníků.
"Bez váhání," odvětil Doktor chladně. "Nebylo by to poprvé ani naposled."
"A dost!" ozvalo se zaječení. Na konci prkna, opřeném o kamennou zeď, balancovala Clara. Seskočila dolů, vyhrabala se ze závěje a ukázala pás výbušnin, který schovávala pod kabátem. "Tady mě máte. Jediný zásah do tohohle a letíme všichni. A když to zapálím…" Vyrvala mu zapalovač z ruky. "…máte přesně dvě vteřiny. Kdo z vás utíká nejrychleji?"
"To… to nemůžeš, Claro!" vykoktal Doktor. "Mám větší šanci na přežití než ty!"
"Nula jako nula, ne?" Dívka se zasmála. Zapálila zapalovač a přiblížila plamínek ke své hrudi. "Dvě vteřiny, možná tři. Utíkej…"
Tři. Doktor na ni nechápavě zíral. "…chytráčku…"
Dvě. Otočil se na místě a běžel podél zdi co nejdál. Věděl, že se do bezpečné vzdálenosti nedostane včas, ale každý metr mohl rozhodnout. "…a…"
Jedna. "…nezapomeň." Clara zavřela oči.
S příšerným prásknutím vybouchlo pět náloží. A pak dalších šest. Pán času tvrdě dopadl na zledovatělý povrch a rukama si zakryl hlavu. Nastalo ticho. Kusy brnění Ledových válečníků se válely v okruhu několika desítek metrů, pár jich bylo zaražených i do zdi, která se jako zázrakem nezbořila. K tomu ta spousta krve, zelené i červené, smísené a vsakující se do sněhové pokrývky…

* * *
Doktor sledoval, jak Clařinu rakev zapouští do hluboké jámy, vedle jejích prarodičů. Setřel slzu, která se mu samovolně skutálela po tváři, chystaje se zmrznout. Nepohřbívali přímo ji, jenom několik jejích věcí, protože ani po dvou dnech se nikdo neodvážil jít na místo masakru a hledat zbytky.
Pán času odešel k TARDIS. Pohladil ji po modrém nalakovaném dřevě a pak vyskočil, aby se chytil horní lišty, ve které byl schovaný náhradní klíč. Pořád ho tam nechával, takový hloupý zvyk, v některých případech se ovšem hodil. Nemusel se hrabat v… v tom, co zbylo po dívce a Válečnících. Odemkl dveře a i s budkou se vypařil, aniž by si toho někdo všiml.

* * *
"Pršelo," zašeptal Doktor. Seděl u umírající Clary, zbývaly jí nanejvýš minuty, snad ani to ne. Červené světlo ji střídavě ozařovalo jako démonická svatozář. Její svěřenkyně vzlykala jako o život, i když slzy život nevrací. Předvečer Štědrého dne a tolik šílených událostí - zachránili svět před sněhuláky a Velkou Inteligencí. Ale na tom teď nezáleželo. Konečně ji našel a ona mu teď umírala přímo před očima. Clara, nemožná dívka, která jako první o jeho lodi řekla, že je zvenku menší. Clara, která se nebála ničeho. Clara, která spadla z oblaku a ani jeho zmučený křik ji nedokázal zachránit. Clara, která právě umírala kvůli němu…
"Utíkej," zamumlala z posledních zbytků sil. Překvapeně zvednul hlavu. Ta slovy mu byla něčím povědomá, ale už nevěděl čím. Za poslední desítky a stovky let toho tolik zapomněl…"Utíkej, chytráčku." Naposledy otevřela oči. "A nezapomeň."
Tak dobře, tentokrát už tu větu nesmí zapomenout.
Rozezněly se kostelní zvony, jako by oznamovaly její poslední výdech.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

SČÍTÁNÍ WHOVIANŮ

---> WHOVIAN? KLIK! <--- 100% (214)

Komentáře

1 Anie Anie | Web | 14. října 2014 v 20:26 | Reagovat

Krásné a krásně smutné :-)

2 Sillia Sillia | 18. října 2014 v 22:26 | Reagovat

Tak to je úžasná povídka, opravdu mám devítku ráda a ty umíš moc hezky psát, úžasně se to četlo a na to, jak říkáš a co se týče chování postav, obě jsi vystihla velmi skvěle, devítka byl devítka, velmi jsem si užila jeho rozhovor s ledovými válečníky, bylo to, jako by mluvil on, dobře jsem si vybavila, jak to říká, vlastně celé je to napsané tak realisticky, když to vezmu trochu s nadsázkou, dalo se do toho pěkně vžít a vidět to skoro jako na televizi, v počítači, to je jedno, jde o tu podstatu toho, co jsem tím chtěla říct, chápu.
Sama pro sebe ve škole píšu takovou FF na Doktora a mou vlastní postavu, upřímně tě obdivuji právě za to, jak jsi dokázala obě ty postavy vystihnout a ta zápletka se Ti taky moc povedla, musím se přiznat, že bych také chtěla umět vymyslet zápletku, co by za to stála.

3 Scrat Scrat | E-mail | Web | 20. října 2014 v 18:01 | Reagovat

Moc hezké, trochu mě ale zaráží, že si Doktor potom Claru nepamatoval, nebo že nedokázali vymyslet jiné řešení. Sice to bylo smutné, ale povedlo se :-)

4 Norrora Norrora | Web | 20. října 2014 v 20:15 | Reagovat

[1]: Díky, to jest účel. :-D

[2]: Moc díky, konečně někdo, kdo má rád Devítku. :D

[3]: Trochu mě inspirovalo The Day of the Doctor, kde si Jedenáctka nepamatoval, kolik bylo dětí na Gallifrey, když ji zničil. Jiné řešení... hele, ty mi tu likviduješ zápletku! :D :D :D No, jiné řešení by se určitě našlo, ale..., Nechmě to být. :-D

5 zusp zusp | E-mail | Web | 26. října 2014 v 10:44 | Reagovat

[3]: Já bych to odůvodnila, tak že si na ní prostě nevzpomněl. Stejně jako si Rose poprvé nevzpomněla na 10. ikdyž ho viděla na nový rok. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama