31.8. - Nejsem připravená. Nejsem.

Ostrovy sta divů - I.

14. srpna 2014 v 19:51 | Norrora |  Ostrovy sta divů
Tadadadá! Přepracovala jsem prolog a první kapitolu OSD!
Upravená je i délka, to, co jsem původně vydávala za celou kapitolu, je teď polovina až třetina (možná i čtvrtina) současné kapitoly. Budu vám to servírovat po částech, asi jednu za měsíc, případně i častěji.
(Ano, už dříve jsem asi 2 kapitoly zveřejnila, ale teď začínám zase od začátku. Ikonka není žádný vůbec žádný zázrak, prostě jsem tam potřebovala mít nějaké šílené pozadí a v Gimpu se na víc nezmůžu...)
Další části:



Celý dům hořel jasným plamenem. Okolo pobíhali lidé a pokoušeli se požár uhasit. Obyčejná voda ale moc nesvedla - naopak, plameny se po těchto marných pokusech rozhořely ještě víc. To znamenalo jediné. Šílený oheň z Hořících plání! Oheň, který prošel dimenzním portálem odtamtud, mohlo zhasit pouze kouzlo nějakého mocného mága. A těch bylo v téhle vesnici zoufale málo.
Uprostřed jedné místnosti v plápolající chalupě se zablesklo. Objevil se portál, kterým prošla hřmotná postava. Její oko bloudilo po místnosti, až našlo ležící holčičku v rohu místnosti. Vypadala asi na dva roky. Byla v bezvědomí. Ležela v malé kaluži krve, přiskřípnutá pod zlomeným střešním trámem, nohy měla rozdrcené.
Obr dívenku opatrně zvedl, aby jí nezpůsobil ještě horší poranění. Opět vstoupil do blýskavého kruhu, který se za ním hned uzavřel. Přistál ve tmě. Na nic nečekal a rozběhl se chodbou ke světlu. Poté, co dítě položil na operační stůl, vyndal ze skříňky několik nebezpečně vyhlížejících, blýskavých nástrojů. Doufal, že holčičku zachrání, i když už mohlo být pozdě. Sotva dýchala. Byly totiž věci, které nemohla napravit ani sebesilnější magie.

***
O deset let později.
Asi o kilometr jižněji v rozbouřeném moři, vlny narážejí do malého ostrůvku. Je to jenom malý výběžek Ocasu škorpiona, skrytý v mlze. Několik stop nad mořskou hladinou se nachází trhlina ve skále, vstup do několika jeskyní. Ocasu se také někdy přezdívá Ostrov na konci světa. Snad desítky let tam nevstoupila lidská noha, i zvířata se tomu místu vyhýbají. Možná jen několik kormoránů občas usedne na nehostinnou dutou skálu. Nikdo by tady nechtěl žít. A právě na tomhle místě se Kirr probudil. V řetězech.
První důležitá věc byla, že si skoro nic nepamatoval. Jmenuje se Kirr a je mu patnáct. Bydlel v… kde vlastně žil? Nemohl jen tak spadnout z nebe, taky by ho zajímalo, jak se dostal do okovů a zrovna na tenhle ostrůvek. A ještě tady byly ty okovy, připoutané k pravé noze, které mu sice umožňovaly pohyb po celé skále, ale znemožňovaly útěk. Kirr by rád našel toho idiota, co ho spoutal. Řetěz byl dlouhý několik metrů, a přestože vypadal hodně silný, vážil jenom zlomek toho, co normální železný. Po krátké obhlídce skaliska dospěl Kirr k závěru, že bez cizí pomoci se odtud v žádném případě nedostane. Také si dělal starosti s jídlem - i kdyby dokázal chytit nějakou rybu, neměl oheň. Kromě toho, všechna zvířata se tomu místu vyhýbala. Kirr shledal svou situaci naprosto beznadějnou.
Kvečeru se natáhl na zem a trhlinou v kameni pozoroval hvězdy. Kirrovi připadalo, že se mu měsíc a hvězdy zlomyslně vysmívají. Ani nevěděl, jak usnul.
Druhý den podnikl pokus o rozlomení řetězu. Našel oko, které vypadalo jako jedno z nejtenčích, položil ho na vhodné místo na skále a začal do něj bušit kamenem. Po několika minutách ho začala bolet ruka, přičemž železo, nebo co to vlastně bylo za kov, vypadalo pořád neporušeně. Na lesklém povrchu se nenalézala jediná rýha. Chlapec unaveně položil kámen. Měl hroznou žízeň a jeho žaludek zoufale volal alespoň po soustu jídla. Na chvíli usnul, zmožený horkem a nedostatkem vody. Právě v tu chvíli se na stěně jeskyně objevil zelenkavý jiskřivý kruh, ze kterého vystoupili dva muži. Oba vypadali dost vystrašeně.
"Usnul. Necháme mu tady vodu a jídlo a zmizíme." prohlásil první. Přestože byl očividně mladší, velel tomu druhému. Halil se do mechově zeleného pláště s kápí.
"Nerad bych, aby utekl. Tenhle kluk je schopný všeho. Myslíš, že je ten kouzelný řetěz dost silný, Erine?" zeptal se druhý. Na první pohled působil dojmem nepříliš chytrého hromotluka.
Erin položil džbán s vodou a misku s jídlem. Chvíli váhal s odpovědí. "Měl by být, radši už pojď, Tornade, kdyby se teď probudil, tak nás oba zabije, okovy neokovy!" Na tom se oba shodli.
Portálem prošel jako první Tornade, Erin, který bránu otevřel, ji po sobě opět uzavřel. Zmizela v oblaku jisker. Jen co byli zase na hradě, oba si hlasitě oddechli. Ale tímhle to nekončilo. Službu u toho ďábelského chlapce měli zase za týden.

***
Theofano by byla vysoké postavy, kdyby se jako malá nepřipletla hodně blízko ohni z Hořících plání. Dostal se do jejich domu portálem a způsobil jí nevyléčitelné poškození. Takové portály se náhodně otevíraly po celém souostroví. Theo zůstala uvězněná v domě pod spadlým trámem. Kdyby ji Zero nezachránil včas, zemřela by už ve svých dvou letech. Ale i tak přišla o obě nohy, trup měla v magickém krunýři z měkkého, ale nehořlavého materiálu. Byla přidělaná ve stroji, který vypadal spíše jako malý tank. Stroj měl dva pásy a několik pák na ovládání pohybu. Za těch deset let se Theofano naučila mistrně ovládat své "nohy" a každé ráno i každý večer je starostlivě promazávala, čistila a doplňovala palivo.
Její krátké černé vlasy, ostříhané na mikádo, kontrastovaly s nepřirozeně tyrkysovýma očima. Jakoby už tak nevypadala dost podivně. Nové děti se na její barvu očí často zvědavě dívaly. Těm starším to bylo jedno. Theo měla dokonce podezření, že jí Zero upravil barvu duhovek při operaci. Nikdy neměla příležitost se ho na to zeptat nebo na to vždy zapomněla. Vlastně ji to ani moc nezajímalo, byla taková, jaká byla. Tak co řešit? říkala si.
"Hej, Theo, čekej na mě!" Podmořskými chodbami běžel asi desetiletý chlapec. Marně se pokoušel dohonit svoji kamarádku Theofano. Ta na svých pásech ujížděla skalním tunelem k výdejně jídla, do které se vešla asi stovka dětí. Výběr nebyl velký. Vařilo se hlavně z toho, co se dalo získat z okolního moře. Ryby a řasy každý den.
"Theo, tak zastav, přece!" křičel kluk. Dívka se ohlédla, ušklíbla se a jedním trhnutím páky zařadila větší rychlost. Ještě ho trošku proženu! pomyslela si.
"Tak běž, Wansi, přidej trošku!" popichovala ho. Nakonec zpomalila a počkala, až ji chlapec dohoní. Bylo to částečně tím, že už nechtěla Wanse dál trápit, částečně tím, že už se blížili k jídelně a stejně by musela zastavit.
Wansovi bylo okolo deseti let, ani on sám neznal svůj věk. Vypadal mnohem kovověji a možná i strašidelněji, než ostatní děti. Při jedné hodně ošklivé nehodě přišel o část obličeje, pravou ruku a o nohy. Místo ruky měl plnohodnotnou náhradu z nerezavějícího kovu, nohy se mu pod koleny zužovaly v pružině. I on uměl běhat nadprůměrnou rychlostí, ale Theofano nestačil. Ostatně, ji nedohonil skoro nikdo. Také neměl pravé oko, zatímco levé si za ty roky zvyklo na mechanické víčko. Dolní čelist mu Zero vyrobil z pevného dřeva, do kterého vsadil ostré ocelové zuby, zřejmě inspirované chrupem žraloka. Wans žil v podzemních jeskyních už asi pět let.
Konečně dívku doběhl. Kráčel a jela bok po boku. V jídelně si došli pro snídani - chléb, koupený asi ve vesnici Madera, k tomu kousek hrowera. Hror byla velká ryba, která žila výlučně v Horkém moři, kterému se někdy přezdívalo i Hroří moře, kousek od Hořících plání. V teplé vodě dorůstala ohromných rozměrů, přesto se snadno dala chytit do sítě. Právě těmito rybami byly celé ostrovy proslavené. Wans posadil na kraj lavice, Theofano zaparkovala vedle něj. Přes nohu mu s tichým cvakáním přeběhla ještěrka a utekla do rozvětveného systému chodeb. Ťap, ťap, ťap, cink. Ťap, ťap, ťap, cink. Mlčky jedli.
Snad jediný problém Theofaniných pásů byla údržba. Vždycky po snídani si starostlivě jezdila doplnit nádrž benzinem, přestože mohla ujet až padesát kilometrů najednou. Vždy hned po snídani zamířila do strojovny, stejně tak i dnes. Už tam postávalo několik chlapců a dívek, buď doplňujících palivo, nebo promazávajících své mechanické části těla. Uprostřed místnosti stál velký stůl, na kterém Zero operoval. Nebýt jeho, spousta dětí by byla navěky zmrzačená nebo rovnou mrtvá. Ne nadarmo se tomuto místu říkalo "chirurgova laboratoř". Ne že by většina obyvatel Jeskyně znovuzrození viděla opravdového chirurga na vlastní oči. Natož na ty voperované.
Děti sice dostávaly dostatečné vzdělání, ale v opravdovém světě nahoře by se asi samy nevyznaly. Neznaly zásady přežití v divočině. Když už trochu dospěly, kyklop Zero je měl dopravit někam na pobřeží. Zatím ale žádné z nich nebylo dostatečně staré, jenom o tom mluvil. Ani Theofano vlastně nevěděla, jestli bude vůbec někdy připravena na opuštění místa, kde vyrůstala.
Zero byl prvním obyvatelem podmořských chodeb. Právě on jeskynní systém pojmenoval Jeskyně znovuzrození. Mohutný kyklopský čaroděj, který zachraňoval polomrtvé děti, které by jinak nepřežily, nalezl vchod do tunelů vlastně náhodou. Žádnému člověku se nechtělo prozkoumávat dva ostrovy, Malý a Velký dráp, které byl jediným signálem, že se pod vodou cosi skrývá. Ve větším z ostrůvků se nacházel vchod, který zdálky vypadal jako pevná skála. Dostávat se do jeskynního systému běžnou cestou by bylo moc zdlouhavé. Proto Zero vždy, když nesl nové dítě, vytvořil portál. Tím se dostal přímo do své laboratoře. Kromě toho se mu podařilo vytvořit ochranné pole okolo obou ostrůvků, takže se tam nemohly otevírat náhodné dimenzní portály.
Kyklop byl vysoký okolo dvou metrů. Patřil mezi čaroděje střední kategorie, ale i tak zvládl téměř zázraky - dokázal stvořit prakticky jakoukoli mechanickou hračku nebo umělou končetinu, propojenou s lidským mozkem. A nejenom s lidským. V tunelech občas pobíhala podivná zvířátka. Zerův nejoblíbenější tvor byla malá zelená ještěrka. Uměla se hbitě pohybovat i s kovovou nožkou. Legračně znělo, když hbitě pobíhala po skále. Ťap, ťap, ťap, cink. Ťap, ťap, ťap, cink.
Rozezněla se siréna.

***

Toť pro zatím vše. Doufám, že se to alespoň někomu líbilo. :)
N.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama