31.8. - Nejsem připravená. Nejsem.

Děti časové ještěrky

28. srpna 2014 v 19:02 | Norrora |  Doctor Who fanfiction - jednodílné
Na DoctorWho.cz vyhlásili soutěž a já jsem se nudila. Na biologickém soustředění byla spousta volného času. Naprosto idelání kombinace pro sepsání povídky...
Měla to být fanfiction na téma "wibbly-wobbly timey-wimey", což jsem doufám splnila dostatečně. Bohužel, žádný z lidí, co to zatím četli, nedokázal určit, jak to s tou Johanou (jméno vybráno naprosto náhodně!) vlastně dopadlo. Není to sice extrémně povedené, ale... snaha byla.


Pátek třináctého. Červnové slunce pálilo na vydlážděné náměstíčko před školou. Vtom se přímo uprostřed prostranství oblevila dívka. Kdyby se v tu chvíli někdo díval, nemohl by říci, jak tam došla. Prostě tam najednou stála. Nervózně pohodila svými hnědými vlnitými vlasy. Rychle se rozhlédla a pak stočila pohled na široký kožený náramek na levém zápěstí. Zatvářila se zoufale a po krátkém váhání odsprintovala za nedaleké křoví.
O pár vteřin později se prudce otevřely dveře ústavu a ven začal proudit dav studentů. Přímo vepředu kráčely dvě dívky zabrané do hovoru.
"Nekecej. To by přece nikdy neudělala!" prohlásila nevěřícně ta vyšší. Jakoby z oka vypadal té, co se úzkostlivě schovávala v husté zeleni. I když, skrývající se dívka vypadala o trochu starší.
"Nedělám si srandu, Johano, fakt mu to napsala." odpověděla druhá. Nebyla tak vysoká a na hlavě pyšně nesla cosi, co vypadalo jako vítěz soutěže o nejšílenější pokrývku hlavy. "A já jsem jí pak řekla, že jestli…
Johana ji přerušila. Znala už několik verzí téhle historky, včetně té, že dotyčný kluk dostal hysterický záchvat.
"Hele, už musím jít, dopovíš mi to zítra. Teda v pondělí. Na chat nebudu moct, jsem celý víkend u babi."
"Aha. Tak dobře. Ahoj." Menší dívka se naoko urazila a posunula si "klobouk" ještě více do čela. To jí dodalo tak komického vzezření, že sama musela vyprsknout smíchy. Kamarádka se k ní přidala. Ťukly si pěstmi na rozloučenou a rozešly se přesně na opačné strany.
Skrývající se hnědovláska počkala ještě pár vteřin, pak zmáčkla několik tlačítek na svém náramku a zmizela tak rychle, jako se objevila.

Několik milionů světelných let odsud se právě začala odhmotňovat TARDIS. Časová ještěrka zklamaně zařvala. Všechna její vejce jsou pryč! Zhluboka se nadechla a vydala se za nimi. Skákala vírem a sledovala budku, která se ji neúspěšně snažila setřást. Ještěrka už slábla a cítila, že vydrží sotva tři skoky. Ale pro své děti by udělala naprosto cokoliv.

Doktor mezitím s vážným výrazem sledoval obrazovku.
"Je to hodně zlé?" zeptala se Martha.
"Ne, už jsme jí skoro unikli. Hodně zeslábla, může nás sledovat jeden, nanejvýš tak dva skoky vírem."
Škubnul jednou z mnoha páček na konzoli TARDIS.
"Takže…" Loď se příšerně zatřásla a odhodila ho na podlahu. "…takže si odpočineme od toho házení. No nic, letíme dál."
Martha se opatrně odlepila od podpůrného pilíře. Doktor se sbíral ze země.
"Co s nimi vlastně hodláš udělat?" zajímalo Marthu a v duchu se připravovala na pořádně dlouhou přednášku.
"Oddělit od matky. Normální časové ještěrky mají reflex klást vejce na různá místa v kosmu a nikdy se tam nevracet. Tahle je ale jiná. A teď si představ, že jedna ta potvora vytvoří drobné trhlinky v realitě. Úplně malé ale přece tam jsou." Rozhlížel se, hledaje vhodný kus skla, aby ty praskliny mohl náležitě předvést. "Kdyby jich bylo víc, struktura celého tohohle vesmíru by se mohla zhroutit a… prostě se zhroutit." Celý výklad doprovázel barvitými gesty. "No, a kdyby se vylíhli, tak bychom se nemohli dostat od jejich matky tak snadno."
Martha se ušklíbla. "Tak snadno" byl velmi nepřesný výraz. Ještě když neměli uspávací pušky, ale jenom šípy, musela ještěrka schytat několik desítek přiotrávených střel. Tudíž si nedovedla představit, že by takových věcí bylo pět.
"Postupně je vyložíme na nějakých neobydlených planetách. Přežijí to, neboj." dodal Doktor při pohledu na její ustaraný výraz.

Johana naposled zamávala odjíždějícímu autu.
Tak, ty dva dny s babičkou asi nepřežiju, pomyslela si. A taky tu pravděpodobně přiberu pár těžce shozených kil, dodala trpce.
"Babí!" zavolala dívka.
Stařenka se okamžitě vyklonila z okna. "Ano? Copak potřebuješ, Johanko?" dotázala se starostlivě.
"Můžu jít na vzduch? Taková rychlá procházka, na večeři budu zpátky."
"Dobře, ale dávej na sebe pozor. K večeři budou karbanátky, co je máš tak ráda, tak ať přijdeš včas!"
Dívka zamumlala něco, co mělo zřejmě působit uklidňujícím dojmem, strčila si do uší sluchátka a ráznými kroky se vydala k lesu. Karbanátky, pf!

Asi po půl hodině chůze měla pocit, že by se už mohla vrátit.
"Johano!"
Jmenovaná se prudce otočila. Proti ní stála dívka, která vypadala přesně jako Johana! Na paži měla narychlo uvázaný obvaz, skrze který prosakovala krev. Zápěstí jí stahoval široký kožený pásek s tlačítky. A vlasy jí zdobilo jehličí, což by za běžných okolností mohlo vypadat legračně. Teď jí to ještě více přidávalo na vážnosti.
"Poslouchej, běž a hledej modrou budku." Mávla rukou za sebe. "Tam někde. Ale honem!"
Dvojnice se rozkašlala. Johana stála jako solný sloup s vykulenýma očima.
"Mám už jenom pár minut," zašeptala spíše pro sebe. Zvedla hlavu. "Tak dělej, na co čekáš? Běž!" Poslední slovo téměř zaječela.
Johana se konečně probrala a rozběhla se ukázaným směrem. Zraněná dívka stiskla několik tlačítek na svém náramku a se zábleskem modrobílého světla zmizela.

Johana mezitím dál běžela. Každou chvíli si musela odhrnovat vlnité vlasy z obličeje.
Nevím, proč jsem té divné holce věřila. Jak sakra může vypadat úplně jako já? Copak mám nějaké dvojče, o kterém nevím? Nebo jsem na drogách a nevím o tom, uvažovala dívka. Otázky se jí míhaly hlavou jako splašené.
Někde před sebou spatřila záblesk modré barvy.
Opravdu tam něco je nebo prostě jenom blbnu? ptala se sama sebe.
Stejně tím směrem zamířila. Dostala se na mýtinu, kde stála policejní budka. Johana ji zvědavě obcházela.
Jak se sem mohla dostat? Že by to byla nějaká kadibudka pro turisty? přemýšlela.
Za ní něco zafunělo. Dívka se zděšeně ohlédla. Právě se na ni vrhala ještěrka velikosti průměrného autobusu. Sekla po ní ohromnou tlapou a roztrhla jí kůži na levé ruce. Johana zaječela a chytila se za ránu. Stvůra vztekle zařvala, čímž dívku poprskala nepříliš vábně vypadajícími slinami.
Snad nejsou jedovaté, blesklo jí hlavou.
Dveře budky se prudce otevřely, ven vyběhla mladá černoška s velkou uspávací puškou. Okamžitě začala po plazovi pálit jednu šipku za druhou.
"Doktore, je tady!" zavolala před rameno. Za pár okamžiků se k ní přidal hubený muž, taktéž s puškou. Po několika tuctech výstřelů se ještěrka konečně svalila na zem a nejevila známky vědomí. Johana se odkulila na stranu, aby ji příšera nezavalila.
Černoška k ní přiběhla, vytáhla z kapsy obvaz a provizorně jí zavázala ruku. Rána byla docela mělká a příliš nekrvácela.
"Co to bylo?" zeptala se zmateně dívka. Pokusila se vstát, ale nešikovně se opřela o levou dlaň. "Jau!" sykla.
"Ne, seď. Bude to v pořádku. Seď, nehýbej se."
"Martho?" Položil jí ruku na rameno. "Už jí nepomůžeš, nemáme čas."
"Proč by… proč by mi nemohla pomoct? Je to jen škrábanec, za pár týdnu to bude v pořádku. Nebo ne?" zakoktala se Johana. Ničemu tady nerozuměla.
"Ta ještěrka byla jedovatá. Každá má vlastní složení jedu, odvíjející se od jejího DNA. Vytvořit protijed by zabralo nejméně dvě hodiny a tobě zbývá něco okolo deseti minut. Když budeš mít štěstí, tak patnáct. Je mi to moc, opravdu moc líto." odpověděl muž smutným hlasem.
"Doktore, mám takový nápad. Nemáme náhodou manipulátor víru?"
"Na co? Aha…" Poškrábal se na hlavě, nervózně si prohrábl vlasy a zamyslel se. "No, když se mi podaří najít a opravit jeden starý, tak by to teoreticky šlo." Rozběhl se k budce.
"Řeknete mi konečně, co se tu vlastně děje? A kdo jste?"
"Co se tu děje? Napadla tě časová ještěrka. Já jsem Martha a tamto je Doktor. Ta budka je vlastně vesmírná loď jménem TARDIS, která je větší zevnitř." Na chvilku se odmlčela. "A vidím, že mi to vůbec nevěříš."
"Ne, to ne, jenom se divím. Na šílenosti jsem si už trochu zvykla - před pár minutami jsem potkala holku, co vypadala úplně jako já. Poslala mě sem. Tak jsem tady. Nějaká Taris mě nemůže rozhodit."
"TARDIS. Cos to říkala? Že jsi potkala sama sebe?"
"Jo, tady v lese, vypadala fakt jako…" Podívala se na levou paži. "…takhle. A měla takový široký náramek s čudlíky."
Doktor k nim přiběhl s něčím, co přesně odpovídalo Johanině popisu. Dřepnul si a připnul jí "náramek" na zápěstí.
"Prý v lese potkala sama sebe. Nebo své dvojče. Máš sourozence…?" informovala Martha.
"Johano. Jsem Johana. A žádné sourozence nemám."
"Zkus si vzpomenout, co ti říkala ta tvá dvojnice. Je to důležité. Kdy přesně jste se setkali?" zeptal se.
"Před asi čtyřmi minutami."
"Říkala, že mám hledat tamhle TARDIS, tedy, jméno neříkala, popisovala ji jako modrou budku. A něco o tom, že mám málo času…"
"Dobře, to stačí," přerušil ji Doktor. "Koukej, zmáčkneš tahle tři tlačítka a přenese tě to k tvému mladšímu já. A pak tahle dvě a budeš zase zpátky, ale u nás uběhnou čtyři hodiny, jasné?"
Úplně jasné. Snad si to zapamatuju. Johana přikývla. Opatrně vstala, přičemž se opírala zčásti o strom a zčásti o Marthu. Zbývá mi pár minut života, pokud se tohle nevydaří, už bude stejně všechno jedno. Zhluboka se nadechla.
"Jdu na to."

Johana dopadla na kolena. Na kůži cítila drobné mravenčení, hlavně v okolí místa, kam ji sekla ještěrka. Zvedla se na nohy. Asi deset metrů od ní kráčelo její vlastní já, nevnímající okolí. Je na čase ji vylekat.
"Johano!"
Mladší dívka se otočila a vykulila oči.
"Poslouchej, běž a hledej modrou budku!" Mávla rukou kamsi za záda. "Tam někde. Ale honem!"
Proč, proč ještě neutíká? Nemluvím snad dost srozumitelně? "Mám jenom pár minut," zamumlala. Pak si uvědomila, že to řekla nahlas. Asi na sebe budu muset pořádně zařvat, pomyslela si.
"Tak dělej, na co čekáš? Běž!" zakřičela.
Mladší dívka se konečně rozběhla ukázaným směrem. Druhá si silně oddychla, přestože věděla, že se stane přesně tohle. Zakašlala. Už to dlouho nevydržím, uvědomila si zoufale.
Plácla do manipulátoru víru a modlila se, aby se vrátila do správného času.

Dívka tentokrát přistála na nohy, ale okamžitě se zhroutila. Po cestě ji bolela hlava a mravenčení se z ruky přesunulo až k trupu. Pár metrů od ní stála TARDIS. O kus dál ležela časová ještěrka. Johana vydala poslední zbytky sil na to, aby se k ní doplazila. Slabě zaklepala na dveře.
Proč, proč mi neotevírají? Proč? zakřičela v duchu.
Zvedla ruku a znovu zabouchala na budku. Slyšela rychlé kroky, a když Doktor otevřel dveře, byla už v bezvědomí. Opatrně ji zvedl a odnesl ji dovnitř.
Martha vyběhla po schodech do řídící místnosti.
"Co ten protijed? Jak pokračují testy?" zeptala se vesele. Pak si všimla těla, ležícího na podlaze.
"Aha."
"Testy ještě neskončily. Nevím, jak velkou dávku jí dát a jestli to vůbec zabere."
"Ale když jí to nedáš, umře určitě. Takhle má naději. Vždyť je to ještě dítě." oponovala mu Martha.
Doktor si povzdychl.
"Dobře. Zkusím to."

***
Možná bude pokračování, když bude i nálada.
Moc prosím, okomentujte to, konstruktivní kritiku upřímně miluju. :)
N.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

SČÍTÁNÍ WHOVIANŮ

---> WHOVIAN? KLIK! <--- 100% (212)

Komentáře

1 Scrat Scrat | E-mail | Web | 31. srpna 2014 v 12:42 | Reagovat

Asi se nemusím opakovat, ale budiž - Je to skvělé :-)  :-D

2 Norrora Norrora | Web | 31. srpna 2014 v 17:49 | Reagovat

[1]: Díky, klidně opakuj, dobře se to poslouchá. :-D

3 Mery Mery | 31. srpna 2014 v 20:07 | Reagovat

Krásné!

4 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 19. září 2014 v 22:23 | Reagovat

Ano, prosím pokračování! Je to skvělé. (Občas mi tam nesedí některé věty k sobě, třeba ten začátek je trochu zvláštní, ale jinak vážně super!) Hrozně se mi líbí ta návaznost na díl Blink. A dobře jsi vymyslela důvod, proč berou ještěrce vajíčka.
trochu mi to připomíná můj příběh Její jméno. Hlavní hrdinku taky příšera zranila a Doktor neví, jestli jí dokáže vyléčit...
(Jo a děkuju za sledování na Wattpadu. :-))

5 Norrora Norrora | Web | 20. září 2014 v 8:34 | Reagovat

[4]: Výborně, takže desátá věc rozepsaná... :-D
O Časových ještěrkách jsem schopna mlít deset minut v kuse, dokonce jsem o nich vyrobila příručku - prostě nuda na biologickém soustředění... :-D
A Name jsem četla hned dvakrát nebo třikrát, akorát mi u toho trochu nesedí ten "přítomný" popis příběhu. Rozdíl je v tom, že tady je stoprocentně jasné, jak to dopadne, bohužel většina lidí tu wibbly-wobbly timey-wimey zápletku nechápe. :-?  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama