31.8. - Nejsem připravená. Nejsem.

Vánoční soutěž - ŠTĚNĚ

6. prosince 2013 v 21:17 | Norrora

Štěně
Pomalu kráčím ulicí domů. Zbývá mi už jenom jedna ulice, potom zahnout za roh a vejít do branky bíle omítnutého domu. Je už pozdě večer, jenom sloupy pouličního osvětlení vrhají kužely světla na asfaltový chodník, který pokrývá tenký sněhový poprašek. U lampy leží černý stín. Váhavě se přibližuji na několik metrů. Vystartuje na mě pes, uhlově černé srsti. Naštěstí je přivázaný - řemenem, který se mu zařezává do krku při každém pokusu o útěk. Vlastně mi ho je líto. Kdyby nebyl tak agresivní, klidně bych si ho vzala domů, jak mi psa bylo líto. Obezřetně sloup obcházím ve vzdálenosti asi pět metrů. Hafan už neštěká, jenom na mě upírá svůj pohled, své čokoládově hnědé, téměř štěněcí oči. Takové štěně si přeji k Vánocům, ale hodné, které bych si mohla vycvičit. Bez ohlédnutí běžím domů.
Ráno vstávám, jím připravenou snídani a oblékám se. Nejvyšší čas jít do školy. Pomalu vycházím z domu a zamykám hlavní dveře. Už od branky vyhlížím, jestli je u ní stále uvázaný ten pes. Zdálky vidím, že u lampy nejsou ani stopy, ani vodítko. Natož pes. Ještě jednou kontroluji, jestli je to opravdu ten správný sloup. Přemýšlím, jestli to nebyla halucinace. Bleskově se kouknu na hodinky, už je skoro tři čtvrtě na osm, nejvyšší čas trochu přidat do kroku. Poklusem mířím ke školní budově, která stojí o několik ulic dál.
Crrr! Končí poslední vyučovací hodina. Celá třída uhání na oběd, jenom opozdilec má tu smůlu, že musí odnést mapu světadílů učitelce do kabinetu. Balím si věci jako poslední, takže bych určitě musela čekat ještě dlouho ve frontě u jídelny. S povzdechem si házím tašku na záda a začnu rolovat velkou potištěnou plachtu. V poslední řadě se něco krčí. Leze pod mojí židlí a hrozně potichu kňučí. Učitelka vypadá, že ji podivný tmavý útvar pod mou lavicí vůbec nepřekvapuje. Nebo ho nevidí. Ale já vím, co tam je. Pes. Úplně černý, vsadím se, že má kaštanové oči, i když je ve stínu. Vlastně by to mohl být mladší bráška toho od lampy. Mlčím a pomalu odcházím ze třídy.
Vycházím z té ponuré budovy. Normálně kráčím s rukama v kapsách, protože nenosím rukavice, ale dneska ne. Opravdu nechci na ledovce uklouznout a spadnout přímo na nos. Myšlenky se mi v hlavě zmateně honí. Dva černí psi, to přece nemůže být náhoda, říkám si. Duchové? Sotva, oba vypadali tak hmotně, hlavně ten první. Záhada.
Když otevřu branku, ani se moc neleknu, když zahlédnu poněkud tmavou šmouhu u jednoho z keřů. Nestojí mi za jediný pohled. Vztekle si sundávám boty, bundu a čepici. Stoupám po schodech do svého pokoje. Odhodím školní tašku vedle postele a opatrně vykouknu z okna. Už ne ve křoví, nýbrž vedle něho, sedí malý tvor, šelma psovitá. Upírá svůj pohled přímo do mého okna, na mě, přímo do mých očí. Kouká. A já od něho nemohu odtrhnout oči.
Tak už máme vánoční prázdniny! Příšerně se těším, co najdu pod stromečkem. Psa jsem viděla ještě několikrát, vypadal pořád menší a menší. Pochopila jsem, že se jedná o nějaký nadpřirozený jev. Už se ho nebojím, spíše by mě zajímalo, jestli se bude takhle scvrkávat dál, až z něj bude jenom psí embryo a nakonec zanikne docela. Byla by škoda.
Večeři jím celá nervózní. Klepu se a snažím se představit si, jaké dárky dostanu. Nový mobil? Lyže? Štěně? Ne, štěně určitě ne, rodiče by mi psa nikdy nepořídili, i když ví, že bych si ho moc přála. Taťka a mamka ještě jedí. Nemůžou toho kapra do sebe cpát trošku, trošičku rychleji? Prosím! Za oknem se pomalu snášejí sněhové vločky a pokrývají parapet čím dál tím tlustší bílou vrstvou. Konečně už dojedli. Všichni tři jdeme do obývacího pokoje. V rohu stojí stromeček, vlastně spíše stromek, může mít tak dva metry. Ale to není nic nového. Sam jsem ho pomáhala zdobit. Daleko důležitější jsou ty zabalené balíčky pod ním.
Otevírám první dárek. Rukavice na lyže. Druhý, nová sluchátka opatrně pokládám vedle sebe na měkký koberec. Ještě několik podobných dárků. Všímám si krabice za křeslem. Ve víku má několik velkých děr a ozývá se z ní škrábání. Dříve jsem si jí nevšimla, protože bylo puštěné CD a koledami. Pomalu se k ní blížím a odtrhávám lepicí pásku, která přidržuje vršek. A zírám.
V bedně kníká malé černé štěně.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Byl/a jsi tu? Klik!

---> klik sem <--- 100% (40)

Komentáře

1 K. K. | E-mail | Web | 9. prosince 2013 v 11:43 | Reagovat

"Nemůžou toho kapra do sebe cpát trošku, trošičku rychleji?" - úplně jsem si vzpomněla, jak mě vždycky naštvalo, že si jde táta ještě řízek přidat. :-D

2 Norrora Norrora | Web | 9. prosince 2013 v 18:11 | Reagovat

[1]: Vlastní zkušenost. :-D

3 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 9. prosince 2013 v 20:39 | Reagovat

Živé dárečky pod stromečkem jsou vždycky krásné. Jen je třeba si uvědomit, že to není dárek jen na vánoční prázdniny,  ale často na mnoho let. Hezká povídka.

4 Majdalf Majdalf | 2. ledna 2014 v 19:16 | Reagovat

krásná povídka :3 moc se ti povedla teto Noro :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama